Během jejich návštěvy jsem dospěl k pár závěrům.

První zavítala na Kavky tři děvčata. Asistentky je na ranní poradu s potutelným smíchem na tváři uvedly slovy: "Milane, tady máš ty studentky..." Pochopil jsem, že jsem laciná oběť na odstřel. Není obrany.

Zjištění první: když za vámi přijdou studentky, dle spolupracovníků je za tím vždycky něco jiného než vzdělání.

Kolem poledne přiskotačila další pětice. Spustila, jak ráda by něco dělala, přičichla k provozu. A pak, že prý je mám hodnotit.

Ale ono to nešlo. "Něco dělat" a "učit se" může v TV jen člověk, který má vstup do počítače a redaktora v zádech. A přišel v den, kdy se nic neděje.

Zjištění druhé: v určitém věku vám všechno přijde zcela samozřejmé a snadné. Hlava je čistá, vy chcete letět a ukázat se.

Současný svět je vůči učícím se neuvěřitelně krutý. Na nic není čas. Učíme se za pochodu. Šance přicházejí záhy a člověk musí udělat všechno, aby zvítězil. Párkrát něco propásne, a je konec. Zmar.

Přitom je to tak absurdní. Narodili jsme se, abychom se těšili ze života a snili. Namísto toho si jen dáváme šance a pak se kopem do zadku.:-)

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT