Proč tedy takové tanečky a týmy, co penze řeší?

Protože v České republice hodně lidí nesnáší realitu a všemožně odmítá pochopit vývoj doby. Stačí zajít do vesnické hospody a promluvit si s tamními o důchodech. Dozvíte se dvě věci: celý život jsme si na penze spořili, takže nechceme o odkladu důchodu nic slyšet. Jiní namítnou: Jak to, že komunisti na důchody měli, a demokracie nemá? Kde jsou ty naše našetřené miliardy.

Obojí voní sladkou naivitou, ale proč se tomu divit.

Problém penzí je těžko politicky prodejný, a tak se mlží.

V novinách sice byly desítky článků o rychlém stárnutí české populace kvůli nízké porodnosti, což v budoucnu zruinuje penzijní systém, pokud se nezvýší hranice odchodu do penze, ale jako by to bylo házení hrachu na zeď. Nikdo to nebere vážně. Penzijní reforma se projednává a odkládá, protože nelze udělat zcela bezbolestně.

Jaká je realita například dnešních třicátníků a čtyřicátníků?

Odejít za dvacet až třicet let do důchodu bez penzijního připojištění bude sociální sebevražda a nelze čekat, že půjdeme do penze dřív než v sedmdesáti. Ti, co dosáhli manažerských postů, budou sice muset přenechat veslo dynamickému mládí, ale budou nadále chodit do práce a vypomáhat. Budou to kyselé hrozny, ale měli bychom na ně být připraveni. Klidné stáří nás určitě nečeká.

Možná si naše děti uvědomí, že kariéra s minimem dětí není ekonomicky únosná a ani přistěhovalectví problém dlouhodobě neřeší a tak za padesát šedesát let změní mladí lidé vztah k rodině. Děti budou "naše budoucnost" v ekonomickém slova smyslu.

Taková je realita, nemalujme si, že to bude jinak. Že někdo najde zázračné miliardy a my v šedesáti odejdeme do důchodu se slušným výdělkem a budeme cestovat po světě jako němečtí penzisté.

Ta doba nás minula a už se nevrátí. Nezbude než se s tím rychle smířit.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT