Už ve chvíli, kdy kluci z Chinaski v éteru začali pět písničku o Dlouhém kouři a po letech o Husákových dětech, ve mně hlodal pocit, že ty texty jsou jako cukrové pusinky. Hltan se kroutí blahem, ale v žaludku se válí kupa bezobsažných nic. Nenasytí. Zůstává jen pachuť v puse.

Kolega Petr Holub před pár dny ve svém sloupku psal, že jsme jako národ největší rovnostáři v Evropě. Myslím, že ještě v něčem máme primát. Strašně rádi posloucháme plytké písničky o ležérním stylu života. O pohodě, klídku a tabáčku. O polevování z vysokých otáček.

O tom, jak nám naši říkali, abychom nehasili, co nás nepálí, a vše pozorovali pouze z povzdálí. Prostě: dlouhej kouř a pohoda jazz.

Je to možná výpověď jedné generace kluků vyrostlých v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy největší frajer byl ten, kdo se dokázal zařídit. Přeloženo do dnešní řeči: Uměl skoro nic nedělat za hodně peněz. Honit se, vzdělávat, objevovat, angažovat se, kritizovat, makat nebo hasit? Ani náhodou!

Je lepší vyrazit na chalupu, sekat zahradu a čučet na bednu.

Ty texty jsou hymnou poraženců opojených vlastní leností a pohodlím. Nevšímavých a zbabělých Joudů z Joudákova.

Chinaski jsou ve svém žánru skvělí. Oblíbenost některých textů by nás ale měla rmoutit. Chybí tam odkaz na věci, na nichž záleží, stojí za ně bojovat a umírat. Chybí tam statečnost. Jakoby lenoši potřebovali slyšet, že vše bylo a je v pohodě.

Lenost si nezaslouží oslavu. Spíš kopanec do zadku.