Na Postupimském náměstí, přímo vedle vzdušných novostaveb, se povaluje několik kusů Berlínské zdi. Pokud vyrazíte po Leipziger Strasse, nemůžete minout odbočku na americký Check point Charlie kdysi dost frekventovaný a z hlediska studené války "přehřátý" kus železné opony.
Vzpomínek je hodně a připomíná je i román Thomase Brussiga "Na kratším konci ulice" o životě ve východní části rozděleného velkoměsta.
Když jsem se toulal o víkendu Berlínem, nějak jsem se tentokrát nemohl odpoutat od myšlenek na Prahu. Byl to víkend před vzpomínkou na 21. srpen 1968 a já si uvědomil, že v české metropoli nemáme nic, co by nějakým způsobem upomínalo cizí návštěvníky na zlou minulost, na komunistické dějiny, dramatický okamžik, kdy jsme byli ve válce.
Byla to asi nejtěžší chvíle pro novodobé české dějiny a většina lidí konečně pochopila, jak reálná je studená válka a jak neodvratně je země zakořeněná ve východním socialistickém bloku s omezenou suverenitou.
Rok 1968 ale není v ulicích vidět. Existuje jen na fotografiích a ve zvukových a filmových záznamech. Právě v tom vidím nevyužitou šanci.
Myslím, že dlužíme sami sobě i budoucím pokolením něco jako Muzeum totality. Dům vzpomínek na dobu, která zmařila svobodu našim rodičům a prarodičům. Viděl jsem něco podobného v Melbourne, kde je Muzeum přistěhovalectví. Těžko můžeme mít názornou expozici v ulicích jako Berlíňané, ale můžeme vytvořit paměť národa z fotek, filmů, vlajek. Můžeme natočit výpovědi lidí, co stáli v ulicích, když přijely tanky, cpali květiny do hlavní, budovali barikády. Můžeme ukázat odpor i zmar.
Bude to muzeum, kde si turisté připomenou, že český socialismus nebylo jen levné pivo a jídlo a usměvavé dívky, co se občas rády vdávaly na "Západ". Že český socialismus měl tragické momenty i zapomenuté hrdiny chvíle a ulice. Ukážeme, že si uvědomujeme cenu minulosti a záleží nám na uchování vzpomínek lidí z obou stran barikády.
Národ by se měl starat o své dějiny. Když jsou bolestné, tím víc.
Nestačí pojmenovat jednu ulici po Karlu Krylovi nebo se sejít každoročně u budovy Českého rozhlasu. Je potřeba silná stálá expozice.
Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.
