Když si přečteme podobné číslo, napadne nás: Hrůza, nemělo se nic měnit, nic stát, protože Iráčan teď žije v mnohem větší nejistotě než předtím. Smrt cizí rukou je mu osmapadesátkrát blíž, než v minulosti.

Jenže, definoval někdo onu minulost? Je to rok předtím nebo desetiletí před americko-britskou invazí? Bylo tomu tak i během války Iráku s Íránem v osmdesátých letech? Nebo jen v devadesátých letech? Nebyla třeba v případě Kurdů tenkrát šance na násilnou smrt vyšší?

Nespadl by Irák do ještě většího chaosu po smrti Saddáma Husajna a ztráty moci vládní strany Baas? Neurychlila invaze jen násilí v ulicích, kterému se Irák tak jako tak nemohl v budoucnu vyhnout?

Na to řeč čísel nikdy neodpoví. Jen suše civí na naše emoce.

Statistika je potravou médií a každý novinář s ní rád pracuje, protože má v rukou fakta, čísla. Jejich interpretace je ale často vytržená ze širšího kontextu. Zohledňuje se a využívá hlavně srovnávání krátkých časových úseků, protože to je normálnímu člověku nejsrozumitelnější.

Delší časový úsek a analýza situace totiž mohou statistická fakta rozmělnit a vyložit jinak. Mohlo by se ukázat, že uplynulých patnáct let bylo méně násilných než patnáct let předtím. Lze pak mluvit o chaosu?

Když jsem byl v Austrálii, několikrát jsem mluvil s Iráčany, kteří utekli před Husajnem. Většina z nich popsala Husajnův irácký režim jako permanentní skryté násilí a totalitní perzekuci. Na ulici bylo bezpečněji, ale nikdo nevěděl, zda se neoctne v nemilosti, jestli nezačne nová válka.

Válka je vždycky špatná věc, včetně irácké, a tohle není obhajoba války.

Avšak statistika má občas sklon zkreslit realitu až ad absurdum.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT