Nejprve jsem informaci o prodeji jedenadvaceti akvarelů a dvou skic, jejichž autorství je připisováno bývalému nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi, vzal na vědomí jen letmo. Jenže včera jsem zjistil, jak se Češka Dina Babbittová zachránila v Osvětimi jen tím, že Josef Mengele uviděl její kresbu na stěně, a tak ji nechal portrétovat romské vězně. Jen díky tomu žije. Vzpomínka na hrůzy nacismu vyhrotila můj pohled na aukci.

Je snad normální hodit na aukci malby člověka, který může za Osvětim, vyvražďování jiných národů nebo genocidu Židů? Vážíme si víc lidí, nebo peněz?

Aukce je podle mě problematická ze dvou důvodů.

Hitlerovo malování bylo vždy bráno s rezervou. Umělecká hodnota díla je prakticky nulová. To by kresby musely být staré deset tisíc let, aby se dalo mluvit o unikátu, který je potřeba zachránit v paměti lidstva.

Kresby mají tedy nějakou hodnotu jen kvůli pozdější Hitlerově "kariéře". Kdyby nebyl nacistickým vůdcem a ničitelem takového rozsahu a nezanechal v Evropě stopy, které vidíme dodnes, nikoho by obrázky nezajímaly. Takových črt a malůvek najdete  na půdách po celé Evropě tisíce a jsou mnohdy hezčí. Jenže tyhle maloval Hitler!

Co bych s nimi já udělal? Zničil je. Svět by o nic nepřišel.

Něco jiného je uchovat německý tank nebo symboly éry nacismu v muzeu. Zbožšťování nebo zpeněžení osobních věcí lidí, kteří zmařili životy milionů lidí, je ale nemravnost. To už pak rovnou můžeme dražit Mengeleho skalpel, Goebelsův hřeben nebo provaz, na němž věšeli nacisté nepřátele německé říše v protektorátu.

Fascinace zlem a s ním spojený fetišismus je stejně hrozný jako zlo samo. Zničil bych kresby, zničil osobní věci lidí, kteří zabili naše dědy. Zničil bych je veřejně a to i ve chvíli, kdybych je našel u sebe na půdě a mohl za ně dostat pět milionů.

Nic nás nenutí propůjčovat zločincům posmrtnou slávu nebo zájem. Jen nepochopitelná lehkomyslnost.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.