O světě, kde se vnímáme jen jako drobek planety.

O světě bytostí, kde jsme jen první mezi rovnými.

Filosofové a politici, kteří často a neprávem dostávají nálepky zelených extremistů nebo sociálních inženýrů, promýšlejí něco, co by se dalo nazvat politikou pro svět. Veškerá politika, rozdělování planetárního bohatství, nakládání s přírodními zdroji a naše myšlení opravdu vybočuje z toho, jak by se měl člověk vnímat: pouze jako první mezi rovnými.

Politika pro svět by byla jiná než ta, kterou podle těchto filosofů zastáváme nyní. Řešíme jen své problémy na úkor zbytku světa. Onen svět není ničím ideální. Každý v něm bojuje o život, o své přežití, ale právě fakt, že my můžeme promýšlet věci z nadhledu, nás zavazuje k tomu, abychom se někdy v budoucnu podívali, zda lze žít i jinak.

Problém je, že lidský egocentrismus, který by se dal spíš nazvat antropocentrismem, se nehodí do doby, která dokáže tak efektivně měnit onen zbytek světa, vysávat jej. Děláme to, aniž to tušíme, protože svět za hradbami měst, věčně osvětlených, vesnic obklopených rozoranými poli, je vzdálený a stal se jen torzem světa, z nějž jsme vyšli a odešli.

Ani nevím, zda by se mělo odchodu toho velkého světa z našich životů litovat. Vypadá to, že jeho mizení je neodvratné jako vyhasínání slunce, ačkoliv je to vzdálené jako vyhasínání života na naší planetě.

Jen se občas člověku vybaví otázka: Mohlo to být jinak?

Není rozkvět dominantní inteligentní bytosti toužící po vlastním blahobytu a rozvoji maxima možností, které ji svět dává, závislé na onom potlačování zbytku světa? Lze si představit, že budeme myslet na svět vcelku? Že se nebudeme tak zabývat sami sebou? Lze toho dosáhnout?

Pokud by odpověď zněla ANO, jako první vlaštovka by se měl objevit obyčejný lidský požadavek nemít politiku orientovanou na občana nebo člověka, ale na svět jako celek. To by byla revoluce v myšlení.

Může ale rozumná bytost tak potlačit své zájmy?

Jsou to rozčilující otázky a odpověď v nedohlednu.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.