Celá Praha léta chodila pro řidičák do jednoho jediného domu v Kongresové ulici. Byla to budova nenáviděná pro hodiny zmařeného času, které tam člověk strávil. Když jsem byl před měsícem podat žádost o řidičák, neboť ten starý jsem ztratil, vyfasoval jsem pořadové číslo 437, přičemž na světelné tabuli se líně povalovala numera kolem 190.

Odhadoval jsem to na dvě až tři hodiny a chystal se zmizet.

"Nechcete, pane, číslo? Mám shodou okolností 208," přitočila se zčistajasna ku mně ženština. Při pohledu na čas, kdy si kus papírku dáma vyzvedla, mi totiž zatrnulo. Dostala jej před 3 hodinami!

"Vy asi něco budete chtít, že jo," nadhodil jsem. "Padesát korun, pane, pokud budete tak štědrý." Madam měla štěstí, jelikož mi udělala nabídku, která se nedala odmítnout. Moje štěstí se nedalo vyčíslit.

Měsíc poté už nenáviděný prostor v Kongresové nepatřil zoufalcům, co měli tak děsivý nápad, že si šli požádat o nový řidičák nebo registraci auta. Magistrát má novou budovu v centru města a tam je kus přízemí určený pro úřední radovánky plné čekání a potu.

"Tam to bude jiné. Prý je tam víc okének," horovali známí. Opak je bohužel pravdou.

"Vy jste tři čísla za mnou," zvedla se nálada důchodci, co postával vedle mě a znaveně pozoroval přes tlusté brýle cvrkot. Usmíval jsem se hodinu a půl na úřednice za šaltry, pročetl noviny a pak najednou vidím, jak jedna z nich spiklenecky mrkla, ať jdu k oknu. Už poněkolikáté čekala na zákazníka, a nic se nedělo. Zželelo se jí božího blázna, co se po devadesáti minutách pořád směje. Zase štěstí, napadlo mě. Slabší, ale štěstí.

"Mohl bych vás neskromně ještě o něco požádat?" zeptal jsem se jí. "Nevezmete hned taky tamtoho pána?"

Dloubl jsem penzistu do ruky a ukázal mu, ať jde. Projel mě očima jako dědu Mráze a vykročil. Ulevilo se mi kvůli té padesátikoruně i dalšímu štěstí, jež je vždycky trochu na úkor jiného. Tentokrát jsem se o něj podělil.

Už nevěřím, že vznikne svět, kde to nebude zapotřebí. Kde by se hodiny nečekalo.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT