"Nemám. Neumím totiž čínsky," odpověděl jsem téměř vyčítavě. Byla to divná otázka.

"Tak já ti napíšu adresu ve znacích. Vytiskni si to," nadhodil tenhle člověk z jiného světa. Provozuje totiž stránky www.cinsky.cz

Když jsem přistál v Pekingu, pochopil jsem smysl té péče. Kdybych neměl adresu univerzitního kampusu v čínštině, možná bych nemohl napsat ani tento fejeton. Jezdil bych Pekingem dodnes. Většina místních lidí neumí ani písmeno v latince a anglicky stěží vysloví "Thank you." Když se pokusíte vyslovit čínskou frázi nebo místní název, ať natahuje Číňan uši sebevíc, nedomluvíte se.

Nejdřív jsem si řekl něco o nevzdělaných Číňanech, ale pak mě trklo, že je to trochu jinak.#reklama

Až v Číně si uvědomíte, jak nedůležitá se může některým národům zdát Evropa, její jazyky a zájmy. K čemu Číňan potřebuje umět cizí jazyky? Angličtinu? Národ, který má miliardu lidí má pocit, že si vystačí sám. Dokonce začínají namítat, proč se teritoriu kolem nich říká Dálný východ? Jaký Dálný, ptají se. Odkud je to daleko?

Z Evropy? No a co? Je to snad nějaký střed světa?

My si pořád myslíme, že Čína je daleko od nás. Dějiny světa totiž bereme jako dějiny euroamerické civilizace. I ti, co si to nemyslí, to naplno pochopí až ve chvíli konfrontace: když přijedou do Asie.

Myslím že za dvacet až třicet let bude na našich vysokých školách víc studentů čínštiny než ruštiny nebo španělštiny a budeme se mnohem víc věnovat studiu kultury a historie této země.

Čína už brzy nebude žádný Dálný východ a my vezmeme zcela na vědomí, že existuje znakové písmo. Nebude to žádná exotika.

Bylo by bláhové si myslet, že víc než miliardová Čína se naučí naše jazyky a my nic.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT