Možná nechtěně prozradil jednu trpkou novinářskou pravdu.

Zahraniční zpravodajství je jedna z oblastí, kde internet hraje nezastupitelnou roli. Nabízí se otázka: Má cenu vůbec někam jezdit?

Ta otázka dostane ještě hlubší obsah, když si uvědomíme další fakta. Během války v Kosovu hrstka novinářů, co zůstala v Prištině, měla většinu informací ze CNN. Podobné to bylo v Iráku během amerického vojenského útoku. Novináři seděli většinu času v hotelu, sledovali zprávy a pak do redakcí posílali články titulované: Zvláštní válečný zpravodaj.

Ti novináři nebyli žádní flákači. Redakce po nich chtěla několik článků denně, desítky týdně a žádala komplexní obraz dění. Psali jako o život a museli si vypomáhat fakty, která posbírala velká světová média, hlavně CNN. Na internetu pak našli zprávy americké armády, povstalců, arabských politiků, humanitárních organizací. Měli najednou k dispozici materiály tisíců lidí. To je masa zpráv, kterou jeden člověk v poli nemá.

Sám si například pamatuji, jak mě redakce Radiožurnálu poslala večer z Bruselu do Paříže, abych zpravodajsky pokryl havárii Concordu. Když jsem po třech hodinách dorazil, našel ono místo, a měl vysílat, museli mně nejdřív říct, co se píše ve francouzských agenturách, abych tušil stav záchranných prací. Mým úkolem bylo pouze pozorovat momentální dění, popsat atmosféru, emoce a chování místních lidí.

To vám internet nedá. Ve faktech ale byla francouzská média o krok vpředu.

Moderní zahraniční zpravodaj je tak v nezáviděníhodné situaci. Musí rezignovat na starou zásadu, že by měl psát jen o tom, co vidí a co sám zjistil. Musí se spoléhat na jiné zdroje, kolegy z cizích zemí a pak píše, jako by to zjistil on. Jen u exkluzivní informace přiznává zdroj.

Jsou lidé, co tvrdí, že moderní společnost tak vlastně ničí autentické zpravodajství v menších státech, kde mají média nižší rozpočty a menší možnosti získat exkluzivitu. Pravda ale také je, že díky tomuto propojení a internetu máme i u nás rychle přehled o světě.

Irácká vláda spíše poskytla informace americké televizi a řekla si, že každý to tím pádem stejně bude vědět, zpráva obletí svět, než aby se bavila s každým reportérem.

O pár minut později už to vysílají česká, indická i australská média.

Zahraniční reportér menší země, aby zdůvodnil svou existenci, tak musí přinášet "něco navíc". Najít zajímavé pohledy, drobnosti, které dají jeho redakci pocit, že nevynaložila peníze zbůhdarma. A to není snadné.

Na hlavní zahraniční zprávy mají monopol už jen velká média. A přečíst si je nebo pustit v televizi, na to stačí číst internet.

Bojiště kdekoliv na světě není výjimkou.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT