"Já si spíš myslím, že si tím kompenzuje fakt, že nemá děti. Bude jí pětatřicet a je bez dětí a stálého chlapa. Proto tak pracuje. Kdyby měla děti, nebude do toho tak zažraná, věř mi," namítl k mému úžasu kamarád Robert, který rozhodně nepatří mezi machisty nebo staromilce, co by chtěli mít ženskou u plotny a dětí. Co sní o ženské bez profesních ambicí.

Když jsem se Roberta zeptal, jak ke svému soudu dospěl, štěkl bez váhání: "To se přece říká, tak to je, ne?"

Robert se tak stal obětí jednoho ze stereotypů, které snižují a srážejí jakoukoliv ženskou odvahu a dravost. Ať bude mít žena v Česku jak chce velké známosti, um a talent, vždy se její profesní růst a ambice budou ve společnosti poměřovat tím, zda má nebo nemá děti. Pokud je má, bude to v pořádku, jen manžel je chudák.

Také Kuba má své dva velké stereotypy. Nejsou sice na první pohled tak zřejmé, ale rovněž musí bolet.

Pokud na ulici potkáte černou dívku nebo muže se starším bílým mužem nebo třeba i s mladším cizincem, všichni si řeknou: To je "jinetera" - společnice, což je jen hezčí název pro prostituci. Rozšířil se mýtus, že prodeji těla se oddávají hlavně Kubánci černé pleti. Mýtus se stal stereotypem. Když mluvíte s bílým Kubáncem, řekne vám bez váhání, že na Kubě šlapou jen černí.

Je to přitom lež. Společnictví se oddávají muži i dívky všech barev pleti.

Stereotyp se nevyhýbá ani bílým Kubáncům. Pokud mají jen o trochu víc peněz než jiní, čelí pomluvám, že dostávají peníze od příbuzných z Miami nebo jiných míst v USA.

Vadí mi to stereotypizování skupin lidí. Vadí mi přemýšlení, že za tím či oním musí být skryto něco neobyčejného nebo podivného. Nejvíc mi vadí stereotyp ve chvíli, kdy se dotýká lidí, kteří si probíjejí svou cestu ke svobodě a úspěchu.

A vůbec nejvíc? Když chlapi shazují schopnější ženy tím, že energii k práci berou z frustrace kvůli bezdětnosti.#reklama

Určitě jsou i takové ženy. Ale většina z nich jsou prostě jen lidé s touhou po seberealizaci.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT