Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že společnost procitá z nevědomosti a tmářství každým dalším rokem do věku moudrosti. Ne že by šlo o bezbřehou víru v lidský rozum. Nějak podvědomě jsem ale doufal v to, že se přestáváme bát toho, co život přináší. Že jej začínáme brát v jeho kráse i hrůze. Že pochopíme životní nespravedlivosti.

Odpůrců euthanasie ale navzdory faktům neubývá. Jelikož mám mezi lékaři stále dost přátel, vím, že se běžně praktikuje ve všech zemích světa. Problém je, že až na Nizozemsko je zakázaná. Je jen tiše veřejností trpěná. Proč? Protože si nevíme rady s bolestí nevyléčitelných lidí, ale bojíme se, že pomáhat jim umřít znamená je vraždit.#reklama

U dětí je to ještě horší. Nizozemsko znovu prokázalo odvahu.

Tři lékaři, právník a profesor etiky mají příští rok prozkoumat, jak vytvořit právní základ pro euthanasii silně poškozených plodů a nevyléčitelně těžce nemocných dětí, které by ze života měli méně než nic. Euthanasie takových dětí se děje už dnes. Skrytě. Je tolerována a tiše odsouhlasena nešťastnými rodiči. A lékařům hrozí soudní proces.

Kdy už se začneme chovat rozumně a zahodíme předsudky? Kdy zkusíme život podle nizozemského receptu?

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT