Potkal mě známý nadávající na dnešní poměry. Jde to prý od deseti k pěti.

Všude jen korupce, faleš, málo peněz, závist, hnus. Dluh státu roste, zdravotnictví krachuje, policie nefunguje, soudy spí. Nikdy by si prý nemyslel, že bude v takovém marasmu žít. Že to bude jako kdysi. I za komunistů prý bylo leccos lepší.

Tohle téma patří k těm, kdy mi prasknou nervy. Nesnáším nadávání, nenávidím deprese, bojuji s remcáním. Svět je v jádru dobrý.

"Zavři oči a vzpomeň si na ten minulý svět. Na komanče," říkám mu. "Na odporné pivo v zelených a hnědých lahvích, mléko v igelitovém pytlíku, jeden až dva druhy chleba v regálech, předraženou škodovku, co sis na ni musel vystát frontu na pořadník a pak čekat půl roku. Vzpomeň si na všudypřítomnou protekci, slídění, nesmyslnou moc kádrováků nebo domovních důvěrníků. Na cenzuru a vládu strachu."

Označil mě za demagoga. Má prý hloupou práci, málo peněz a to by ho nikdy s klíči na Václaváku nenapadlo. Věřil, že se bude mít dobře. A ono to nepřišlo. Zapomněl na fakt, že nedostudoval, nikdy nebyl aktivní a zvídavý. Prostě, že se vždy jen vezl a tak nemůže čekat bohatství. Proč by mělo přijít?#reklama

Nepřestává mě fascinovat typ lidí, který svádí svoje selhání na druhé nebo na režim, stát, vládu současnou či minulou. Politici vládnou a dělají zákony, ale my žijeme. Svobodní a s plným rancem šancí. Stačí si to jen dobře naplánovat a mít odvahu. Nadávání je forma zbabělství. Remcání je nefér.

Jsme svobodní lidé ve svobodné zemi! Můžeme svět měnit. Nemůžeme dostat od života víc.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT