Když letíte někam dvacet čtyři hodin přes tři kontinenty, je obsese ještě silnější. Srovnal bych ji, při vší skromnosti, s výbuchem supernovy. Neptejte se mě, proč určitý neurotik nesnese něco tak banálního. Prostě se děsím těch těžkostí a změn v programu, které to přinese. Přiletím pozdě, plány jsou v tahu, poztrácejí se mi kufry, budu v moci aerolinek. Je toho ještě milion.

A protože svět je plný schválností, letadlo z Prahy do Vídně, kde se přesedalo na linku do Sydney, mělo dvacet minut zpoždění. Co je dvacet minut proti věčnosti, řeknete asi. Jenže dvacet minut je hodně, když máte na přesednutí na mezikontinentální spoj hodinu.

Už v letadle jsem byl tak plný napnelismu hraničícího s cukaturou, že se mě Němka sedící vedle ptala, zda mi není z letu špatně. Zdvořile jsem ji odbyl tím, ze jsem byl nemocný, a teď mám problém s dutinami. Když začala tahat kapky a kapesníky, proklínal jsem Teutony až tisíc let zpátky. Madam totiž neustoupila, dokud jsem nespolkl zázračnou pilulku proti bolesti hlavy, létání, a nejspíš i smrti.

Do Vídně jsme dorazili tak, že na přestup zbývalo 40 minut. Čas je veličina relativní, napadlo mě, když jsem viděl, jak rolujeme na plochu, nikoliv k tubusu, kterým bych se rychle dostal do jiného terminálu. Srdce mi bušilo jako buchar, prášky neprášky.

Autobus nás ale naštěstí vyvezl do správného terminálu a letoun do Sydney měl taky zpoždění.

Následujících jedenáct hodin jsem střídavě četl novou knihu od Václava Havla a díval se na nejžhavější film od Woodyho Allena "Match point". Když jsme přistáli v Kuala Lumpuru, byl jsem příjemně uklidněn a znehybněn sezením.

Letušky mi ale naznačily, že musím, byť na dvacet minut, vystoupit. Začal jsem se znovu děsit, že by mi to "nějak" mohlo uletět.

Hned po výstupu proud lidí cestujících do Sydney nasměrovali letištní policisté do místnůstky, kde znovu zkontrolovali pasy, prohlédli tašky a víza. Nakonec všechno ještě jednou proletěl australský imigrační úředník. Pochopil jsem výstup. Byli jsme jako trestanci na buzerplacu. Nic mi uletět nemohlo, maximálně mě mohla zavřít malajská policie. Ta nás nepustila ani krok od střeženého prostoru.

Když jsem se vrátil zpět do letadla, zjistil jsem, že mi úklidová četa vyházela všechny kapesníky, noviny z ČR a prášky, co mi dala ona Němka na cestě z Prahy do Vídně. Naštěstí jsem ale usnul tak rychle, ze nebyl na neurózu čas. Na dalších osm hodin jsem se změnil v mumii.

A pak jsem najednou uviděl pod sebou město s nejnádhernější operou na světě. Město moře, mrakodrapů a slunce - Sydney.

Doma bylo ráno a tady čas večeře. Mozek si pomalu zvykal na jiný režim a tělo vypovídalo službu. Toužilo po spánku.

Usnul jsem pln dychtivosti po dalších dnech, kdy budu mluvit s australskou elitou o problémech jejich země a životním stylu.

Tohle poznávání a sdílení osudů je důvod, proč navzdory všem stresům miluju cestování.

Tiše závidím těm, co to zvládají i bez našponovaných nervů...

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT