Čekal jsem ve frontě na jídlo, díval se na popisku a už jsem to slyšel: "Podívej, to jsou chudáci. Jak tohle mohli napsat. To je úroveň." Přede mnou i za mnou stála fronta jazykových znalců, premiantů, co mají na všechno odpověď, všude byli a všechno znají. Dokonalí lidé.

Vzpomněl jsem si na návštěvu baru mého skvělého kamaráda. Když mi poněkolikáté nabízel, ať si dám něco k jídlu, jelikož pohostinství patří mezi jeho dobré stránky, málem jsem spadl ze židle. V jídelním lístku stálo "špagety boloňéze", "salát kapréze", "pizza napoletína" a tak bych mohl ještě několik řádků pokračovat. Prolistoval jsem menu a dal si "friuti di mare" Byly fantastické.

Snobismus má různé podoby a jednou z nich je předvádění vlastních schopností. Snad každý z nás s radostí objevuje chyby druhých. Potvrzujeme si tím, že jsme lepší. My víme. TI druzí jsou nevzdělaní tupci, co možná ani neumějí jíst příborem. Je to krásný pocit nadřazenosti, když můžeme druhému vmést do obličeji jeho selhání.

Řekl jsem si, že končím. Nehodlám se už ani vteřinu účastnit trapných maloměšťáckých soudů o něčí neznalosti. Možná, že jsou lidé, kteří něco neumějí dobře napsat, ale umí to udělat. Mně to stačí.