Vyrazil jsem včera do Vídně. Nejprve jsem chtěl jet ráno, ale pak jsem si to rozmyslel.

Český rozhlas vysílal v poledne unikátní nahrávky Milady Horákové a dalších lidí z jejího procesu. Byly to vystřižené pasáže.

Horáková v nich sice mírně, ale pevným hlasem říká, že nikdy nejednala nečestně a ve zlé vůli. Státní bezpečnosti stálo za to vyškubnout tuhle a další věty ze záznamu, který se vysílal tehdy v rozhlase. Nehodily se.

Statečná žena přitom nenapadala zločinný komunistický režim, násilí a zvůli, jež byly na ní páchány. Byl to projev ženy, co žila v nespravedlivém světě a věděla, že ho nemůže momentálně změnit. Byla to slova člověka, který tušil, čeho všeho je poúnorový režim schopen a nemá naději na spravedlnost. Přesto se neuchýlila k podlézání porotě. Odříkala předepsané přiznání, ale dodala: Jsem čestný člověk.

V české historii je tak silných a pevných osobností jen několik. Když jsem slyšel Horákové hlas, úplně mne mrazilo. Byl bych schopen takové síly? Vím, že to většina z nás nikdy nebude mít šanci poznat, a buďme za to rádi. O to spíš bych takové nahrávky vysílal co nejvíc. Mluvil o Miladě Horákové a celé šíři její osobnosti. O jejím angažování v rovnoprávnosti žen, o její vůli, smyslu pro pravdu a svobodu, které ji přivedly až pod šibenici.

Horáková je největší a nejtragičtější postavou komunistické éry.  Myslel jsem na to tři hodiny po cestě do Vídně.

autor je šéfeditorem zpravodajství ČT