Matka totiž nedávno prodala dům po babičce a dědovi a mě napadlo se jen tak mrknout, co se s ním děje.

Když zavřu oči, vzpomenu si na stovky, možná tisíce situací, které jsem tam zažil. Nejvíc si pamatuji babičku sedící na zápraží, na štěkot psů, dědu u rozjeté cirkulárky. Smích.

Zastavil jsem před domem, vystoupil a před vrátky pozoroval, nakolik se okolí domu změnilo. Zmizela improvizovaná garáž, staré dílny, stavení působilo opuštěně, cize. Otáčel jsem se a proto jsem si nevšiml záclony, co se hnula za oknem, kde jsem sedával u stolu a stěžoval si, že babička i v létě topí, a ona mě okřikovala, že nevím o bolestech stáří.

"Přejete si," zaznělo z otevřeného okna. Musel jsem se nahnout, abych rozeznal drobnou ženu. Nikdy jsem ji neviděl a ona teď obývala místa spojená s mým životem dosud víc než s jejím. Byli jsme součástí příběhu jednoho domu. Moje epizoda skončila a její se teprve psala.

"Ne, nic, jen se toulám vesnicí," odvětil jsem omluvně.

"Ten dům už je prodaný, pokud jste tady kvůli koupi. My jsme noví majitelé," odvětila žena. Noví majitelé? V tom domě žili naši předkové sto let a ona to řekla s lehkostí, jakoby šlo o koupi nové lopaty nebo mléka.

"Ne, nechci nic kupovat. Nevíte, kdo tady bydlel?" procedil jsem.

"Prý nějací důchodci. Stará paní. Byla nemocná a zemřela. Dá nám práci udělat z toho normální bydlení. To víte, stáří," řekla žena suše.

Tak je to tedy. Z domu mých předků se začne dělat "normální bydlení" a mě zmizí kus světa, který byl kulisou minulých prožitků. Bylo mi smutno, ale jen trochu. Sedl jsem do auta a přemýšlel o lidech, kteří přišli o kus života a domova během komunistických konfiskací majetku.

Chodili kolem domů, kde dřív žili a z nich na ně civěli noví nájemníci. To muselo být peklo na zemi, srdcebol. Nevybrali si to, někdo jim prostě přetnul životní linku. Ucítil jsem úzkost a na chvíli zastavil.

Některé věci jsou jen zvyk, ale jiné něco znamenají. Je hrozné pak o ně přijít.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT