Jen v jeho případě jsem měl pocit, že se něco závažného stalo. Pro někoho to nebude "velká" zpráva, ale to by jej mělo vyděsit.

Do kamarádova života vstoupily ohromujícím způsobem nová žena a nová ohnivá láska Lucie.

"Znali jsme se s Luckou hodně let. Chodila ke mně do baru s manželem a vždycky se mi líbila. Mám ale dvě děti a nezačínal bych si nikdy s vdanou ženskou, když mi manžel chodí do lokálu. Bylo jedno, že jsem se rozváděl. Byla tabu," vyprávěl.

Asi před půl rokem Lucie jela na hory, kde se potkali. Byla rozvedená a Pavel tam byl s dcerou.

"Jen tak jsme klábosili, jezdili na lyžích. Vlastně jsem se s Luckou ani blíž neseznámil já, ona se dala dohromady s mojí dcerou. Staly se z nich ohromné kamarádky. Po horách jsme se spolu všichni párkrát viděli, chodili do kina a na tenis, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se z toho něco vyvrbí. Bylo to přátelství, i když velmi intenzivní."

Lucie se mi líbila, ale měl jsem ji zařazenou jako ženu, co není pro mě. Vždycky jsem si vedle ní přišel obyčejný," říkal Pavel.

Když byl Valentýn, dostal z ničeho nic Pavel zvláštní tlustou obálku s věnováním. V obsáhlém dopise mu Lucie popisovala svůj život, rozebírala budoucí plány a sny, a nakonec přidala krátké jasné a nečekané sdělení.

"Vím, že jsem v tobě našla muže svého života. Kéž by to bylo vzájemné. Klíč, který jsi našel, je od mého bytu. Můžeš kdykoliv přijít. Dnes, zítra nebo za měsíc. Ve dne, nebo v noci. Budu tě čekat. Jsi jediný, kdo chci, aby přišel."

Pavel přišel a chodil stále znovu. Po třech měsících Lucie otěhotněla.

Člověk má občas pocit, že poznal stovky podob lásky a nic už ho nemůže překvapit, ale pokud má otevřené oči a nastražené uši, pochopí, že se vždycky bude mýlit. Věci spojené s láskou a partnerstvím jsou podle mého důležitější a z hlediska jedinečného lidského života podstatnější než "velká" kultura, národní fotbalové šílení nebo politické disputace.

Ano, jsou pojmy jako civilizace, věda, kultura, debaty o "vyšších zájmech" a "vyšším vědění", ale to je pouze rám obrazu, v němž se odehrává náš život. Drtivou většinu vteřin, minut a hodin prožijeme přemýšlením o lásce a naplnění, touhou po blízké bytosti, co by nám pomohla vytvořit rodinu. Zabýváme se prostě věcmi, které jsou o smyslu naší bytosti jako takové, ne "vyššími" smysly.

Pavel možná našel ženu na zbytek života, nebo alespoň bude několik měsíců či let krásně snít a oddávat se lásce a přátelství s jinou lidskou bytostí. Můžeme jako lidé vůbec dostat od života něco víc?

Mělo by smysl vůbec vstávat z postele, kdybychom nedoufali, že nás jednou potká opravdu silná, jedinečná a hluboká láska?

Myslím, že v zásadě ne. Jen si to nechceme přiznat.. Naše malé soukromé zprávy jsou větší, než si mnozí připouštějí.

Nebraňme se přiznat si, že pojem "malé" a "velké" zprávy je silně ošidný.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT