Stačí si udělat takový malý audit bezprostředních zážitků.

Když jsem přijel poprvé v roce 1996 do Bruselu a šel do sídla NATO, překvapilo mě, jak doprovod někoho z české ambasády zajistil, že mi nikdo na hlavní vrátnici už neprohlížel tašky. Ještě v roce 1999 jsem jezdil do sídla Aliance hlavní branou osobním autem, ačkoliv jsem byl novinář, ne zaměstnanec NATO. To skončilo za pár měsíců.

Přišlo bombardování Jugoslávie a NATO zatarasilo hlavní vchod.

Po 11. září 2001 přibyly betonové bloky, odklonění dopravy a zrušení parkoviště. Zůstalo jen to pro hosty, kde projíždíte rentgenem a zespodu kontrolují, zda nemáte na podvozku bombu. Jsou důkladní.

Staré parkovací povolenky přestaly platit.

Doba se změnila nejen v NATO. Když jsme chodili do staré (přechodné) budovy Evropské komise, novináři měli zvláštní vchod do tiskového střediska, kde se kontrolovaly jen akreditační průkazky. Jenže v tiskovém prostoru se dalo systémem chodeb projít do druhé části, kde seděli mluvčí, komisaři a jejich kabinety. Nikdo ten šlendrián neřešil.

V nové budově už byly připraveny kontroly jako v odbavovací hale na letišti. Musíte projít rámem, taška projede tunelem. Nikdo se nediví.

Když jsem mluvil v roce 1997 s vedoucím ochranky bruselského letiště, podotkl: Atentáty na letouny? To skončilo, je to věc osmdesátých let. Teď už nejsou skupiny, co mají zájem na destabilizaci celého světa.

A teď tady máme na letištích zouvání bot, zákaz nošení nápojů na palubu. Není daleko doba, kdy podobné předpisy začnou platit v sídle NATO, OSN, Evropské unie nebo v důležitých centrech byznysu a moci. Rozvoz ledu a potravin bude podléhat bezpečnostním kontrolám. Vše.

Nevěřili jsme předpovědím Farída Zakaríi nebo Zbigniewa Brzezinského, že devadesátá léta jsou oddechem po konci studené války, ale je to spíš stav beztíže než nastolované stability. Věřili jsme, že ke stabilitě stačí začlenit bývalý východní blok do NATO. Byl to omyl.

Nadále žijeme v hrozném světě. Jako v době studené války.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT.