Nemám premiéry rád. Byl jsem na ní jen jednou v Bruselu. Nedokázal jsem odolat touze vidět dvojku Matrixe hned, jak se dostane na plátno. Nejprve jsem vystihl moment, když se začaly prodávat lístky. Uspěl jsem. V den D jsem už hodinu před začátkem promítání stál před sálem, abych seděl aspoň v páté řadě. Instinkty mě ale zcela selhaly. Středoškoláci tam byli tři hodiny předem. Takže jsem dřepěl v první.

Matrix se pro mne změnil v tenisový zápas. Moje hlava se dvě hodiny točila ze stranu na stranu a stejně jsem nestíhal obraz a střih.

Kolegyně je opačný případ. Miluje premiéry, chodí na autogramiády stát dlouhé fronty, ráda se tlačí na nabitém koncertě v předních řadách. Jakoby jí nic neříkalo pohodlí a klid. Zvláštní věc.

Myslím, že se jedná o panickou nedočkavost. Někteří lidé nesnesou pomyšlení, že na trhu je slavná nebo populární kniha a oni ji ještě nečetli. Nemají rádi, když nejsou mezi prvními. Obětují tomu čas, nervy, energii a pohodlí. Co přitom v lidském životě znamená ten měsíc než budou prázdné kinosály a žádaná kniha se bude válet v regále? Co znamená rok? Stojí to první promítání a čtení za to? Hloupost.

Znamená to méně než nic. Jenže posedlost přepere rozum.

Autor je šéfeditorem zpravodajství ČT