Církev by to měla dělat tak, jak to dělala první tři století, než si její představitelé zvykli, že jsou státní úředníci a že mají moc. V prvních stoletích totiž nikoho nenapadlo, aby naplňoval svoje křesťanství jinak než tak, jak to společnost potřebovala.
Například křesťané, kteří sloužili v římské armádě, byli féroví chlapi, i když se to na vojně nevyplácelo. Bude to trochu nevkusné, když připomenu svoji zkušenost z vojny, ale doufám, že to bude k věci. Přestože mi bylo pětadvacet a ostatním vojákům osmnáct, nastupoval jsem na vojnu jako ucho, protože jsem z kádrových důvodů nemohl být důstojník. A mazáci mě s rozkoší buzerovali. Ale podařilo se mi dokázat jim, že to, co dělají, je primitivní, a oni pak nováčky buzerovali mnohem méně. Ti kluci tam pak měli snesitelnější prostředí.
Tahle Konzalova slova dobře vystihují jeho přístup k životu i pohled na církev. Byl mužem hrdým, a přitom smířlivým. Jako člověk zakotvený v Bibli měl dobré předpoklady pro to, aby v církevním životě dokázal identifikovat různé nebiblické nánosy.
Sebrali mě v montérkách
Narodil se 5. května 1935 ve Zbuzanech-Třebonicích u Prahy jako páté ze šesti dětí v rodině úředníka. Roku 1953 maturoval na pražském Vančurově gymnáziu. O pět let později ukončil promocí studia na Elektrotechnické fakultě ČVUT. V letech 1960-1963 byl jako aktivní katolík vězněn za "podvracení republiky" - tak soud kvalifikoval pořádání biblických večerů. "Dělal jsem u jednoho přítele elektriku v jeho novém bytě a tam mě sebrali - bylo to v sobotu odpoledne," vzpomínal.
Po propuštění z věznice pracoval jako dělník v Tatrovce a Armabetonu, později jako projektant ve scénografickém ústavu a jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu spojů.
Mezi lety 1965 a 1968 také na dálku studoval teologii v Erfurtu v tehdejší Německé demokratické republice. Roku 1968 se oženil s Magdalenou Mazancovou. V březnu 1972 byl tajně vysvěcen na jáhna, v květnu 1972 na kněze a o deset let později ve svém pražském panelákovém bytě na biskupa.
Svou službu pak vykonával v takzvané skryté (podzemní) církvi a to velmi civilně. Nepoužíval žádné charakteristické insignie - biskupskou mitru, berlu, ba ani prsten. O to intenzivněji se ale věnoval duchovní praxi, pořádal vzdělávací kurzy a publikoval pod pseudonymy Karel Malý a Karl Klein.
Račte se nechat ponížit
Po listopadu 1989 Jan Konzal doufal, že nebude problém skloubit působení oficiálních struktur katolické církve s těmi skrytými. Jak se však ukázalo, problém se z toho záhy stal. Vatikánu vadilo zejména to, že tajně vysvěcení duchovní často nepatřili - především z konspiračních důvodů - mezi celibátníky.
"Podle mých informací se nás tehdy zastávali jen biskupové Liška a Vlk. Liška jenom chtěl, aby tady neexistovala dvojí pravidla, co se smí a co se nesmí, aby byla nějaká církevní kázeň. To bych mu klidně podepsal," komentoval tehdejší dění Jan Konzal. A dodal: "Ta církevní kázeň sice může vypadat u někoho trochu jinak, ale kázeň musí být, nemůže si každý dělat, co chce. Bylo pro mě proto rozčarováním, že se na tento model nepřistoupilo."
Začleňování duchovních skryté církve do oficiálních struktur tak skončilo dosti disharmonickým akordem. Zjednodušeně řečeno: přijati byli jen ti, kdo přistoupili na takzvané podmínečné svěcení. To Jan Konzal odmítl. Těžko se mu divit. Coby biskup, který osvědčil svou odvahu v nelehkých dobách, dostal totiž v jeho rámci velmi ponižující nabídku stát se pouhým jáhnem.
Být matkou
Po roce 1995, kdy odešel do důchodu, se věnoval lidem vytlačeným na okraj církve - rozvedeným a civilně znovu sezdaným nebo kněžím, kteří odešli ze svých far. Publicisticky spolupracoval s časopisem Getsemany a nakladatelstvím Síť. Stal se také předsedou teologického výboru Institutu ekumenických studií v Praze.
Jan Konzal zemřel v úterý 16. listopadu 2021 ve večerních hodinách.
Na sklonku 20. století odpověděl na otázku, "jaký sen sní o církvi 21. století", takto:
Za prvé bych byl rád, kdyby církev uvěřila, že je Pánova, že nepatří sobě, že jejím úkolem není starat se o sebe. Já si myslím, že tomu moc nevěří.
Za druhé bych byl rád, kdyby se jí podařilo uvěřit, že blahoslavenství nejsou prázdná slova, že Bůh má pro ně slabost.
Za třetí toužím po tom, aby deklarovala, jak vypadá změna smýšlení. Lidé dnes dovedou převlékat kabát, ale změnit smýšlení tak, jak to uměl apoštol Pavel, když se s brekem rozešel se svou minulostí, to se nedaří. Já mám obavu, že moje církev je strašně pyšná, strašně hrdá na to, že dobře věří.
Za čtvrté, aby přestala zachraňovat svoji pozici ve světě. Církev totiž věnuje své pozici a pověsti spoustu sil a energie, a přitom na tom vůbec nezáleží.
Za páté bych si přál, aby brala vážněji povolání být svátostí tohoto světa. My tady nejsme proto, abychom udělovali svátosti, ale abychom byli svátostí těm, kteří na naše svátosti kašlou. Přestože lidé kašlou na naše rituály, potřebují se setkat s Bohem - ale nám se do toho nechce.
Za šesté, aby se odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí a které třeba nemá ráda.
A za sedmé bych si přál, kdyby si konečně přestala namlouvat, že je matka církev. Ona ve skutečnosti miluje otcovsky, ne mateřsky. Matka totiž miluje bezpodmínečně, ale církev miluje podmínečně jako otcové. Ti říkají, když budeš dobrej, když se vyučíš a dotáhneš to tam a tam, tak tě budu mít rád. Takovou "jistotu" lidé znají na tisíc způsobů, ale potřebují mít někoho, kdo je přijme, i když zkrachují. Přál bych si, aby církev přestala řečnit, že je matkou, a začala matkou skutečně být.
Čtvrt století po vyslovení těchto vět se některé Konzalovy sny začínají - zejména díky papeži Františkovi - pozvolna stávat skutečností.
Autor pořídil s Janem Konzalem knižní rozhovor, který pod názvem Zpověď tajného biskupa vyšel v roce 1998 v nakladatelství Portál.
