Ještě než představím jeho účastníky, musím zdůraznit, že podstatou problému či hlavním viníkem není nikdo ze zúčastněných ani žádný z kritizovaných. Viníci se scházejí v jednom z největších hradních komplexů na světě, v moskevském Kremlu. Nic z toho, co popisuji, by se nestalo, kdyby 24. února 2022 ruská armáda nevpadla na Ukrajinu.
Markétu, která má na své facebookové stránce napsáno, že pracuje jako pasačka slepic a ovcí a studovala na Univerzitě Karlově v Praze, znám velmi dlouho - dvanáct, možná i více let. Tato mile trhlá a trochu naivní křehká duše před léty přijela objevovat krásy ukrajinských Karpat. Já ji ubytoval v Užhorodu, a když si nenechala vysvětlit, že pro osamělou ženu to na drsných karpatských stezkách nebude lehké, alespoň jsem ji zásobil radami na cestu.
Oleha jsem poznal nedávno. Markéta se mi v komunikaci svěřila s problémy, které mají se svým manželem. Psala, že jsou v pasti a nevědí, jak z ní ven. Jezdili autem od jednoho hraničního přechodu k druhému a snažili se dostat domů do České republiky, ale bezúspěšně. Markéta se musela vrátit a její manžel Oleh neměl kam hlavu složit. Vzal jsem ho proto k sobě domů, do domku nedaleko Užhorodu. Markéta se vrátila do Česka a Oleh začal makat na jejich šťastné budoucnosti. Ve vzácných chvílích volna mi vyprávěl o své vojenské pouti.
Markéta byla roky zamilovaná do Ukrajiny, navštěvovala ji, zpívala ukrajinské písničky a zajímala se o ukrajinskou kulturu a tradice. Se skromnými prostředky se v Česku na hektarovém pozemku snažila vytvořit - řekněme - alternativní hospodářství, kde budou šťastní ona, její hosté i zvířata, kterými se obklopila. Když vypukla válka na Ukrajině, odjela jako zdravotní sestra pomáhat do nemocnice v Ivano-Frankivsku.
Ukrajinský deník Petra Židka
Již 17 let žiji na Ukrajině, jsem turistickým průvodcem, pomáhal jsem podnikatelům s aktivitami zaměřenými na ukrajinský trh a od začátku bojů pracuji jako válečný kameraman. Bydlím v Zakarpatí, ale pracovně jezdím po celé Ukrajině. A vám budu rád přinášet příběhy země, která se mi stala druhým domovem.
Oleh je voják, v armádě sloužil od roku 2012. Původně působil na korvetě Luck, jejímž domovským přístavem byl Sevastopol. Ovšem když v roce 2014 vypukl ozbrojený konflikt na východě země, sloužil v Doněcké oblasti, v Debalcevu, Siversku. V závěrečné fázi své vojenské kariéry působil Oleh jako ostřelovač. V civilu se pak Oleh věnoval s otcem zemědělství.
Láska a válka
Jejich seznámení, i když jim se to nejspíš nezdá, bylo jednoduché a vlastně i logické. Markéta, amatérská ukrajinistka srdcem, hledala po začátku války kontakty na Ukrajince - chtěla pomáhat, zdokonalovat se v ukrajinštině. S Olehem na sebe narazili na Facebooku. Přes počáteční Markétin nezájem byl Oleh neodbytný. Následovala intenzivní komunikace na dálku, první, téměř filmové rande, pak několik dalších setkání a - jak to bývá ve válečných dobách - rychlá svatba.
Podle ukrajinských zákonů (zjednodušeně) mobilizaci nepodléhají lidé, kteří se starají o invalidní rodinné příslušníky. I lidé podléhající mobilizaci mohou vycestovat do zahraničí, když takového člověka doprovázejí. Olehovi se proto pomocí soudního rozhodnutí podařilo vyvázat z vojenské služby, kde si už za ty roky odbyl svoje. Chtěl za svou nemocnou ženou, plánoval jí pomáhat v těžké práci s půdou a zvířaty. Markéta si pro něj přijela svou stařičkou, rozhrkanou škodovkou, kde v přihrádce na dokumenty ležely doklady prokazující její invaliditu a potvrzující jejich manželství.
Mysleli si, že před nimi vyvstává šťastný život. Mýlili se. Hraniční závora se nezvedla. Pohraniční úředníci totiž neuznali Markétiny české dokumenty potvrzující její invaliditu.
Mezi Českou republikou a Ukrajinou existuje od roku 2001 smlouva, která hovoří mimo jiné o vzájemném uznávání dokumentů. Tedy Markétiny dokumenty o invaliditě jsou platné i na Ukrajině, kde, stejně jako v Česku, jsou mezinárodní smlouvy nadřazeny vnitrostátnímu právu. To však uniformované úředníky nezajímalo. Nejspíš nejde vinit přímo "pěšáky" na pasové kontrole, protože ti se v těchto případech musí řídit směrnicemi shora.
Ale já bych šel ještě dál a neobviňoval bych ani jejich nadřízené. Prostě Ukrajina je ve válce, v níž bojuje o svou existenci. V takových záležitostech je nejspíš nutná přísnost i určitá tvrdost. Zároveň je třeba poznamenat, že v době války, pod hrozbou mobilizace, se začala hromadně uzavírat podivná manželství, která mohou zúčastněným pomoci vyhnout se branné povinnosti. Mladíci se žení s invalidními důchodkyněmi, na dračku jsou nevěsty, které pečují o tři a více dětí, a naopak se rozvádějí manželství s dětmi, o jejichž opatrovnictví žádá otec, s čímž matka kupodivu souhlasí…
Sňatek Markéty a Olega prostě podezřelý je. Já ale nejsem algoritmus vyhodnocující statistiky ani nezúčastněný úředník v uniformě, oba znám, jejich vztah sleduji měsíce, vím, že spolu reálně žijí, viděl jsem, jak se k sobě chovají. Klidně bych na to vsadil levou ruku, že v tomto případě není podezření z fingovaného sňatku namístě.
"Buďte hodní na naše lidi"
Markéta coby občanka České republiky udělala to, co by v jejím případě udělala asi většina podobně postižených - obrátila se s žádostí o pomoc na český konzulát. A teď nastává moment, kdy i já budu kritický: z konzulátu jí napsali, že pravda je na její straně a že podle platné mezinárodní dohody musí Ukrajina její dokumenty uznat. Také jí doporučili, aby se Oleh obrátil na soud. Nic víc…
To jako opravdu? Český občan se v zahraničí dostane do nouze kvůli tomu, že cizí stát porušuje mezinárodní dohody uzavřené s Českou republikou, a české orgány to neřeší? Stejně jako u ukrajinských úředníků si nemyslím, že by za to mohli naši diplomaté na Ukrajině - tohle je problém českého ministerstva zahraničí. Sleduji to dlouhodobě a připadá mi, že na české občany na Ukrajině se prostě kašle. Taková pirátská morálka: kdo se nestihl nalodit, ten nás nezajímá.
Česká republika je přitom Ukrajině významným a spolehlivým partnerem, za což jí patří opravdu velký dík. Nemyslím si, že by měl být velký problém na nějaké pracovní schůzce, řekněme na úrovni náměstků ministerstva zahraničí, říct: "Hele, my vám pomáháme, dodržujte smlouvy, které jsme uzavřeli," případně něco ve stylu: "Buďte hodní na naše lidi." Třeba Poláci a Maďaři to tak prostě dělají. Jenže naše Markéta nikoho nezajímá - má smůlu, že se nejmenuje Małgorzata nebo Agnieszka.
Ale zpět k příběhu. Když nepustili Oleha z Ukrajiny, vydala se Markéta za ním. Za místo pobytu si zvolili relativně bezpečný Užhorod. Markéta by kvůli zdravotním problémům nevydržela žít ve městě, kde stále hrozí raketové útoky. I tady ji sice ničí časté výbuchy ozývající se z nedalekého vojenského cvičiště, ztěžuje to boj s její nemocí, ale jde to přežít.
Oleh maká - rozváží na kole jídlo jako kurýr. Denně ujede klidně i 90 kilometrů. I když to nepřizná, je na jeho obličeji vidět, jak ho tato situace ubíjí. O svých psychických problémech nemluví, ale je to veterán. Na školení turistických průvodců, které se týkalo specifik chování ke klientům z řad aktivních vojáků a veteránů, nám říkali, že 70 procent mužů, kteří si prošli peklem války na Donbasu, trpí psychickými problémy a nestačí jim pomoc psychologa - potřebují psychiatra. Takže jak je na tom Oleh? Nevím, maká, stará se o Markétu, ale v jeho tváři je zapsaná bolest ze vzpomínek i vyhlídek do budoucnosti. S lítostí mluví o tom, jak se sen o hospodářství, které chtěli v Česku rozvíjet, rozplývá jako pára nad talířem boršče.
Markéta bojuje se svou nemocí, trápí se myšlenkami na nejistou budoucnost a coby fyzioterapeutka plánuje dělat masáže. Oleh se soudí s ukrajinským státem. Markéta hledá pomoc, komunikuje s úřady, píše o jejich problémech na sociálních sítích. S penězi vycházejí tak akorát. To, co Oleh vydělá, se hned utratí za běžné výdaje.
Před dopsáním tohoto textu jsem se dozvěděl, že Oleh měl nehodu. Při rozvážení jídla ho srazilo auto. Následky naštěstí nejsou vážné: naražené koleno a zničené kolo. Nicméně s penězi teď nejspíš budou mít problém.
Když jsem se vrátil domů po natáčení několika záběrů ve městě pro tento článek, přišla mi od Markéty zpráva na Messengeru: "Ahoj Petře, vůbec jsem nespala pořád nad tím musím přemýšlet, myslím že je to strašně zkreslené a ploché a vypadá to jako hrozná pohoda. Přitom jsme oba zoufale vyčerpaní z toho, co se děje. Nedokázala jsem mluvit o těžkých věcech a Oleh podobně. Mám pocit že jsem neřekla, co jsem měla, a řekla, co jsem neměla. Jsem v autobuse do Čech, dnešní noc i den nebyly lehký, až budu v ČR, zkusím k tomu napsat pár věcí pro upřesnění, stejně jsem slíbila ty fotky a dokumenty poslat. Každopádně děkuji, že jsi nám věnoval svůj čas, a i kdyby nic z toho nebylo, za ty fotky u nás, co jsi dělal, budu moc ráda, když pošleš, protože my skutečně téměř žádné nemáme a byla bych za ně ráda."
