Strategie britského premiéra Borise Johnsona rozseknout brexit tím, že vše dožene na hranici krachu, aby už nezbývalo nic jiného než tvrdý odchod, byla chytrá. Jenže na této cestě zatím všechno prohrál. Včera jej soudci potupili tím, že znovu otevřeli jednání britského parlamentu. Británii i Evropu tak opět čeká vysedávání na tvrdých židlích u jednacího stolu.
Obě strany už totiž nutně potřebují jít svou cestou, aby se před nimi otevřela možnost začít znovu spolupracovat. Čím déle se bude rozluka odkládat, tím těžší to pak bude. Britská společnost již měsíce žije ve vypjatém stavu, který se dá zvládnout maximálně týdny (jako třeba u nás mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby). Dlouhodobě je to smrtící.
Cesty ven z bludného kruhu už jsou přitom celkem jasně narýsované, jen se zatím pro žádnou z nich ještě nerozhodla většina.
Vraťte nám, co tu bylo
Nejpozoruhodnější je na britském odchodu ta nepřiměřenost použitých prostředků k dosažení cíle. Kdo kdy ve Spojeném království déle pobýval, ví, jak je tam skepse vůči unii zažraná.
O to odvážnější bylo v roce 2004 rozhodnutí tehdejšího premiéra Tonyho Blaira neblokovat Polákům a dalším východoevropanům vstup na britský pracovní trh (na rozdíl třeba od Německa nebo Rakouska). Mnohé studie ovšem tvrdí, že právě pocit z nezvládnuté pracovní imigrace nakonec přispěl k brexitu největším dílem.
Ještě se snad dá pochopit, proč a jak referendum v roce 2016 dopadlo. Stačí k tomu film Brexit: The Uncivil War, v němž Benedict Cumberbatch hraje mistra kampaně Vote Leave Dominika Cummingse (který se mimochodem nyní ve velkém vrátil na scénu jako hlavní poradce Borise Johnsona a reálně řídil strategii k tvrdému brexitu). Skvělá je scéna, v níž vymýšlí hlavní slogan. Heslo "take control" se mu pořád nelíbí, až doplní jedno slovo: "take back control", což už přesně vystihuje ten pocit, který chce vyvolat: něco tu bylo normálního a je čas si to vzít zpět.
Méně pochopitelné jsou ale už reakce britského establishmentu. Theresa Mayová bude jednou historií hodnocena jistě lépe, než jak to nyní vypadá. Převzala vládu, když David Cameron utekl od toho, co natropil. Srovnala ji přes všechno frakčnění do latě a navrhla i dohodu, která kvůli problému s irskou hranicí nechávala Británii ještě na nějaký čas v celní unii s kontinentem.
Prosadit ji však už nedokázala. Nadešel tak čas, aby se předvedl ten, kdo už roky sní, že kombinací drzosti, iracionality a omylů dosáhne velikosti svého vzoru Winstona Churchilla. Jenže Churchill mezi mnoha prohrami tu a tam vyhrával. To se o Borisi Johnsonovi v premiérském úřadě zatím říct nedá.
Prohrál spor s vlastními poslanci o zákon, že bez dohody nelze z unie odejít. Prohrál boj o vyvolání předčasných voleb. Zničil si reputaci vyloučením dvou desítek konzervativních poslanců. Nyní prohrál i boj o to, aby londýnský parlament zůstal ještě několik týdnů zavřený a neobtěžoval ho na cestě za vysněným cílem.
Zároveň Johnson zatím nedokázal představit to nejpodstatnější: plán, jak jinak chce oproti Mayové řešit irskou pojistku. A to mu v srpnu německá kancléřka i francouzský prezident řekli, že jsou ochotni o největší překážce jednat, pokud přijde s nějakým návrhem.
Nepřišel.
Churchill by věděl
Johnsonova cesta se tedy zdá být stejně slepá jako ta, po níž kráčela jeho nešťastná předchůdkyně. Nyní tedy bude muset zkusit přijít s konkrétním kompromisem (často se zmiňuje systém prověřených obchodníků, který by nevyžadoval pevnou irsko-irskou hranici). Anebo požádat o další odložení brexitu a pak vyvolat předčasné volby.
Celá unie se sice musí stavět za zájmy těch, kdo ve svazku chtějí zůstat, což je Irsko, zároveň ale také potřebuje po rozvodu ne jen dobré, ale rovnou perfektní vztahy s Británií. Kvůli evropské bezpečnosti i evropskému obchodu.
Zatímco to, jak bude nakonec vypadat brexit, se už nikdo neodváží ani tipovat, celkem všichni se shodnou, co se nastane den po něm. Naposledy to autorovi těchto řádků říkala jedna britská diplomatka: Jakmile se Británie ujistí, že má kontrolu zase ve svých rukou, všechno to verbování proti Bruselu opadne a Britové pochopí, jak kontinent potřebují.
V opačném gardu to jistě bude stejné. K tomu je ale zapotřebí toho osudového kroku. Jenže zatímco poradce Cummings projevoval genialitu, když šlo o to brexit odhlasovat, dokončit ho už neumí.
To však Johnsona, který si myslel, že věc zvládne lépe než Mayová, neomlouvá. Milovník Churchilla by se teď alespoň mohl inspirovat jeho projevem z roku 1946. Tím o Spojených státech evropských. Někdejší britský premiér přál kontinentu spojení a Británii nabízel jako přítele a garanta. Co však dnešní ministerský předseda Evropě nabízí, co od ní žádá, a v neposlední řadě, co vlastně chce pro vlastní zemi, je stále učiněná záhada.
