Samozřejmě všichni věděli, že samostatné Polsko neexistuje a že vyhlazovací tábory jsou dílem německého nacismu. Nešlo o víc než o zeměpisné označení.
A když se objeví ve vzpomínkách na druhou světovou válku pojem "polský koncentrační tábor Osvětim" dnes?
Někdy jde jen o zvyk, o setrvačné vyjadřování, které se kdysi ujalo, jindy snad o snahu přepisovat historii. V každém případě je pochopitelné, že organizace zahraničních Poláků, ale i zastupitelské úřady Polské republiky protestují. A nyní se iniciativy chopilo i polské ministerstvo kultury...
"Když polská vláda navrhla UNESCO, aby muzeum změnilo název na "Bývalý německý nacistický koncentrační tábor v Auschwitz", doufala, že tím učiní přítrž formulacím, jaké se v mezinárodním tisku stále objevují a podle nichž to byl "polský tábor". Objevují se, ačkoliv žádný historik netvrdí, že by kdokoliv jiný kromě Německa nesl za jeho založení odpovědnost," napsal v deníku Gazeta Wyborcza Dawid Warszawski.
Pod novinářským pseudonymem Dawid Warszawski, který si ponechal dodnes, psával do podzemního tisku za minulého režimu jeden z nejpozoruhodnějších polskožidovských novinářů, znalec mezinárodní politiky a věřící Žid Konstanty Gebert.
Kdo ještě pamatuje?
Mezi Gebertovy zásluhy patří i důsledný boj proti antisemitismu, také polskému, ale zde je se svou vládou zajedno. Warszawski si uvědomuje, že označování osvětimského tábora za "polský" je někdy projevem zlé vůle, ale mnohdy neoznačuje nic víc než zeměpisnou polohu. Protestovat je však podle něj třeba.
A protesty někdy přinášejí plody: "V Kanadě například v této věci společně protestovaly organizace polské i židovské - s dobrým výsledkem."
Infobox
Vážení čtenáři,
kdo si stoupne na špičky, vidí víc než ten, kdo se krčí při zemi. Kdo víc vidí, získá více zkušeností, může srovnávat a lépe porozumí světu kolem sebe.
Chceme vám proto nabídnout alespoň malý pohled za česká humna. Každý týden bude pro vás polonista Václav Burian z Olomouce připravovat přehled toho, čím v posledních dnech žilo Polsko - soused České republiky, země s téměř 40 miliony obyvatel.
Věříme, že pohled na polský život bude pro vás inspirativní - stejně jako přehledy z Rakouska, Slovenska, Velké Británie a Německa, které vám každý týden přinášíme.
Velkým optimistou však novinář není:
"V situaci, kdy odcházejí poslední svědkové války, se paměť, nezpochybnitelná a živá, stává pouhým textem, jedním z mnoha. (...) V jistém smyslu by bylo lepší, kdyby to bylo "protipolské spiknutí": proti spiknutí lze bojovat. Ale jak bojovat s šířením pitomostí?
Tak tomu není jen s historií druhé světové války, ale vlastně se vším - jenže v Polsku je zrovna tato historie nadále emocionálně důležitá, zatímco ve většině zemí světa už ne. Není tedy důvod počítat s tím, že mnozí budou sdílet naše pobouření: hlučná prohlášení projdou bez ohlasu.
Neznamená to však, že bychom se měli vzdát boje za pravdu - nečekejme ale, že tento boj bude někdy definitivně vyhrán," uzavírá Warszawski, ostatně v polemice se zástupcem generálního tajemníka Světového židovského kongresu Maramem Sternem.
Hlas židovského bojovníka
Do debaty se s temperamentem sobě vlastním zapojil také lékař, hrdina povstání ve varšavském ghettu (1943), varšavského povstání (1944) a příslušník někdejší demokratické protikomunistické opozice Marek Edelman.
Nesouhlasí s Maramem Sternem, podle něhož se chce varšavská vláda "separovat od historie Auschwitzu", ale není nadšen ani novou vládni iniciativou: "Pojem 'polský tábor smrti', který se občas objevuje, vyplývá buď ze zlé vůle, anebo z neznalosti. To se samotnou změnou názvu nezmění. Změna názvu ovšem jenom vyvolá konflikt a diskuse. Tady jedna pitomost provokuje druhou pitomost a vyvolává konflikt, který ve skutečnosti neexistuje."
Rána, která se nehojí
Poslední roky byly v Polsku plné debat o domácím antisemitismu.
V osmdesátých letech položil vlivný literární kritik Jan Błoński otázku po míře viny těch Poláků, kteří se nijak nepodíleli na vraždění židovských spoluobčanů, ale také neučinili nic proti němu. Bouřlivá diskuse pak probíhala i v některých legálních médiích, i v podzemním tisku.
V posledních letech k tomu přibyla témata ještě mnohem bolestnější a dříve zamlčovaná - zejména mohutné protižidovské pogromy pořádané sice se souhlasem německých okupantů, ale samotnými Poláky.#reklama
Nepatří se zapomínat, že Poláků je mezi nositeli vyznamenání za záchranu Židů - Spravedlivý mezi národy - nejvíc, ani že Polák Jan Pavel II. vykonal v odporu proti antisemitismu tolik jako málokdo z vlivných mužů naší doby. Ony temné stránky polské historie ale také nebudou zapomenuty. Díky židovským i díky polským historikům či publicistům.
V každém případě není divu, že Poláci nechtějí, aby jim bylo připisováno i to, zač nemohou. A že proti tomu protestují také nekonformní skutečné autority mezi polskými Židy.
Autor (1959) je polonista, novinář, redaktor Listů.