Byl vlastně často velmi nepříjemný až protivný. Ne snad osobnostně, ale svým zápalem pro věc a urputností, s jakou za ní šel. A jistou přísností myšlení, možná až pedantstvím, v němž se mísila hrdá osobní zkušenost, argumentační důslednost i specifický pohled na dějiny. Vzpomínám, jak mi coby redaktor Práva telefonoval, aby mi vysvětlil, proč se ve svém komentáři velmi mýlím. Byl to půlhodinový hovor, který jako by ani neměl nikdy končit.
Celoživotní bojovník za větší spravedlnost Petr Uhl, který zemřel necelé dva měsíce po svých osmdesátinách, byl přesvědčený "socialista a levicový liberál zabarvený do zelena", jak sám říkával. A také marxista, který toto většinou zavržené myšlení dál užíval coby nástroj k poznání a přemýšlení o světě.
Neměl rád, když lidé zdůrazňovali, že byl v 60. letech, v době Hnutí revoluční mládeže, trockista. Považoval to za urážku a zneužití svých postojů, které byly vždy namířeny proti stalinismu i všem dalším diskriminačním a násilným postupům leninské revoluce.
Tu charakteristiku lidé používali, aby Uhla degradovali nebo snížili jeho relevanci v debatě. Ne proto, že by chtěli pochopit, co a jak myslí.
Nevyměnit jeden režim za druhý
V knižním rozhovoru s novinářským kolegou Zdenkem Pavelkou nazvaném "Dělal jsem, co jsem považoval za správné", který je neformálním Uhlovým životopisem, se zpovídaný pozastavuje nad tím, jak lehce se tyto nálepky zneužívají v zájmu snadného antikomunismu. Jako pomůcka, abychom se už myšlením druhých, jejich jiným uvažováním o sociálním světě a jeho směřování nemuseli zabývat. Nálepka jako symbol vyloučení z debaty.
"Marxista je spíš než politické označení filozoficko-ideologické," vysvětluje Uhl. "Já se cítím marxistou nejen proto, že mám velkou citlivost k sociálním problémům, k diskriminaci a k nerovnoprávnosti lidí, ale i proto, že se stále snažím uplatňovat historicko-dialektické uvažování." Tento silný kořen jeho myšlení a celoživotního veřejného angažmá za sociální spravedlnost Petra Uhla odklonil od vítězného porevolučního uspořádání v roce 1989. Od oné "konečné konfigurace dějin", jíž jsme - jak se mnohým zdálo - dosáhli.
Už na konci 80. let sdílel s Václavem Havlem obavu, kterou pozdější prezident formuloval v knize rozhovorů nazvané Dálkový výslech: aby se zde po zlomu, který jednou jistě přijde, jen obyčejně nevyměnil jeden režim za druhý, protože by to byla slepá cesta a krize obecného lidství by tady i nadále přetrvala, jen ve svobodnějších podmínkách.
Když dějinná chvíle nastala, uvěřil ale nakonec Havlovi, že postupným vylepšováním parlamentární demokracie se podaří vylepšit i ono všeobecné lidství. Petr Uhl si ovšem zachoval přesvědčení, že je třeba hledat jiné možnosti. Například přímou demokracii formou referend v určitých zásadních otázkách (ekologie, genderová práva), ale i svobodné občanské shlukování, které znal z disentu a které považoval za mnohem tvořivější než zavedenou organizaci v politických stranách.
Do boje!
Uhl díky svému otci od mala tíhl k zemi galského kohouta a i proto do posledních dnů žil francouzským pozdně marxistickým myšlením. Považoval je za životné, protože se neustále snažilo reflektovat bezpráví pozdně industriálních společností.
A Petr Uhl věřil, že k němu existuje alternativa. Že dokud existují skryté i víceméně otevřené způsoby omezování, manipulace a degradace lidí, je třeba bojovat za jejich osvobození.
"Boj" pro něj přitom nebyl vyprázdněným slovem, jen jakousi metaforou střetu. Bral ho velmi vážně jako každodenní nutnost, bez níž se svět nezmění. Nebyl naivní, aby si myslel, že lze dosáhnout stavu, kdy všichni nakonec dojdou k poznání, že lidé se mají mít rádi, pomáhat si a nechat vítězit "pravdu a lásku nad lží a nenávistí". Za lepší svět považoval za nutné zápasit, protože bez toho by status quo vlastní vahou jen upadal, hroutil se. Proto věnoval boji celý svůj život. V disentu, v poslanecké lavici, v úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva i jako komentátor deníku Právo.
Nebyl v tom nikdy úplně osamělý, i když nesporná svéhlavost jej do solitérní pozice dost často vyháněla. V polovině 70. let ale našel spolubojovnici nejbližší ve své ženě Anně Šabatové, kterou zkušenost vězení neodradila od svobodomyslného života, ale naopak přiblížila k Uhlovu vyhraněnému odhodlání nikdy neustoupit nehumánním postupům všeho druhu a bránit spravedlnost.
Chvála maloměšťáctví
Porevoluční příklon mnoha přátel i celé společnosti k pravicové ideologii nesl s nelibostí. Nechápal jej nikdy. Ani v disentu, jehož součástí byla undergroundová druhá kultura, již v Americe i západní Evropě charakterizoval sociálně-levicový náboj. České květinové děti ale byly konzervativní, což se nakonec ukázalo i ve chvíli, kdy se poměry stabilizovaly k "normálu", jak už v roce 1969 v diskusi s Milanem Kunderou žádal Václav Havel.
"Normální parlamentní demokracie s tržním hospodářstvím" ale Petru Uhlovi nijak normální nepřišla. Jeho snem byla společnost soudržnější, méně egoistická. Společnost, která vychází z pouta. Z toho, co lidi pojí, co pomáhá utvářet společenství, v němž vládne ohled a úcta k originalitě druhých. Proto měl takovou nechuť ke Klausovu individualismu, jenž se naopak zamlouval těm, kterým jeho vládnutí dalo příležitost získat majetek a vliv.
Přesto ale Petr Uhl nepovažoval Václava Klause za pravicového politika. Soudil, že v sociálních věcech byl nakonec vlastně dosti citlivý, neboť jeho duši vládl maloměstský pohled "co by tomu řekli lidé, kdyby…". Právě proto podle Uhlova přesvědčení nakonec nebyla celá ekonomická transformace tak destruktivní, jak se mnoha lidem zdá. Klausovo maloměšťáctví se ukázalo mít sociální rozměr a rétorický pravičák se pak v praxi choval jako socialista sui generis, domníval se Uhl.
Vadilo mu ovšem, že prosazovaná ideologie v Česku likvidovala kolektivního ducha, což ilustroval třeba selektováním nadaných dětí do výběrových gymnázií, proti němuž vystupoval. K celku byl ale nakonec pro leckoho až překvapivě smířlivý. "V porovnání s ostatními zeměmi východní Evropy je to pořád měkčí, pozvolnější směřování. Když to srovnám s dravým kapitalismem Ukrajiny a Ruska, o Číně nemluvě, anebo na druhé straně se solidární Itálií a Španělskem, ale i Skandinávií, žije se v České republice v tomto ohledu pořád ještě příjemněji, řekl bych dokonce 'socialističtěji'," svěřil se ve zmiňovaných pamětech Zdenkovi Pavelkovi.
Neopomněl ovšem dodat, že to, co Klaus kvůli svému osobnostnímu nastavení nebyl schopen dotáhnout, dokončovali velmi ochotně jeho nástupci Mirek Topolánek a Petr Nečas. Varoval proto, že kolektivního ducha české společnosti, který je pro Uhla modem vivendi každé funkční pospolitosti, dál svazuje mnoho myšlenkových i praktických omezení. Za další osvobozování lidí proto považoval za nutné bojovat až do svých posledních chvil.
Reklama, která překáží
"To je Petr Uhl, devět let za Husáka" - představoval disidenta a bývalého vládního zmocněnce pro lidská práva Miloš Zeman, když před dvaceti lety řídil ze Strakovy akademie svou vládu. Bývalý politický vězeň se jako reklama hodil, fakticky ale pro Zemana představoval spíš přítěž. Ideologicky sice stál na straně sociálnědemokratické, jenže ke smůle Miloše Zemana i jeho stranických přátel bral věci příliš vážně, takže kritikou dělal hlavu i "svému" premiérovi.
Někdy v těchto časech se také zakonzervovalo obecnější vnímání Petra Uhla, jež je možné na sociálních sítích vystopovat i v reakcích na to, že odešel. Všichni si váží jeho občanských postojů, za které platil dlouholetým politickým kriminálem, jen zlomek lidí má ale pochopení pro jeho filozofické a politické názory, pro jeho marxisticko-socialistické, levicově liberální a environmentální myšlení a porevoluční jednání.
České společnosti tedy zůstávají Uhlové dva: jeden vcelku už vyleštěný pomník bojovníka proti komunistické zvůli, druhý aktivista a myslitel, který svým zaujetím pro věc nakazil mnoho svých mladších pokračovatelů, včetně svých dětí. Jak živá tato inspirativní uhlovská linie bude, ukáže až to, co společnosti dokáže dát mladá česká levice. Za deset patnáct let si u lesklého pomníku Petra Uhla řekneme víc.
Autor je analytikem týdeníku Euro.
