O víkendu skončil v Ostravě hudební festival Colours. Filmová přehlídka v Karlových Varech sice skončila už o dva týdny dříve, obě akce ale jedna věc spojuje. Totiž otázka, do jaké míry jsou "špinavé" nebo "čisté" peníze, které existenci obou kulturních svátků umožňují. Zatímco v Karlových Varech dala skupina filmařů veřejně najevo, jak nelibě nese fakt, že po odchodu firmy ČEZ zaujala místo mezi karlovarskými sponzory tuzemská zbrojovka, v Ostravě byly tématem "Babišovy peníze", tedy sponzoring od Agrofertu.
Hudební fanoušci, kteří premiéra vnímají převážně negativně, si oddechli. Nemusí už řešit dilema, jestli se festivalu účastnit, nebo jej bojkotovat. Vráska na čele naopak přibyla Zlatě Holušové, která Colours pořádá. "Pokud budou lidé firmám nadávat za to, že rozdávají peníze na kulturu, žádné festivaly nezbudou," posteskla si minulý týden v Hospodářských novinách.
V tázání, jestli a jak se poznají špinavé peníze od čistých, nejsou Češi sami. Morální vybíravost postihla v poslední době i hlavní britské umělecké instituce. Londýnská galerie Tate Modern už například nechce ani libru od dynastie Sacklerových. Tradičním donátorům vzdělávání a umění totiž patří farmaceutické firmy, jejichž tišící lék OxyContin nedávno americké instituce obvinily ze spoluzodpovědnosti za takzvanou opiátovou krizi. Ta odstartovala poté, co vyšlo najevo, že na předávkování OxyContinem zemřely v posledních dvaceti letech statisíce Američanů.
Podle kritiků nabízí výrobce prášky proti bolesti příliš agresivní reklamou a zříká se zodpovědnosti za společnost, která stále častěji podléhá tragickému pokušení dostat se do rauše legálními prostředky. Výtku vůči Sacklerovým sdílí s Brity i pařížský Louvre, který v týdnu oznámil, že tabulku s jejich jménem (dosud je řadil k čestným sponzorům) už sňal ze svých zdí.
Poměřování osobní a společenské zodpovědnosti je nepochybně zajímavé. Stejně jako nezabíjejí zbraně, ale člověk, který zmáčkne spoušť, lze i v případě opiátové krize hledat příčinu nejen u výrobce, ale také na straně konzumenta, který užívá lék v rozporu s předpisem. Je však zřejmé, že takto se odpovědi na otázku, čí peníze jsou k podpoře umění dostatečně košer, nedobereme. Málokterý případ morálního aspektu mecenášství nebo sponzoringu je tak jasný, jako řekněme Herodova žádost o sérii dětských portrétů.
Proč je Colours of Ostrava jedním z nejlepších festivalů:
- mix hudebních žánrů
- skvělý industriální areál
- atmosféra
- jídlo a pití všeho druhu
- Ostrava !
- dobrovodný program
Cestou mezi dvěma dunícími scénami Colours - jednu sponzoruje cigaretový výrobce, druhou producent kořalky - jsem si uvědomil, že začít bude třeba kolíkováním hřiště, na němž se o čistotě a špíně spojené s penězi vůbec budeme bavit.
Na jedné straně plochy je mantinelem představa, že festival není nic jiného než výsek tohoto světa, v němž se kouří, pije a přijímají peníze bez otázek, protože jdou na dobrou věc - tedy na umění, jež přece činí lidi vnímavějšími. Na opačné straně pak úvaha, že prostor věnovaný kumštu musí snést přísnější nároky. Třeba proto, že má svět obohatit nejen o zážitek krásy, jaký letos na Colours nabídl například pohled na šedesátiletého frontmana kapely Cure ozdobeného rtěnkou jako za starých časů.
Vedle toho by ale přece umění mělo být taky schopné si to se společností rozházet. Nabízet radikálně kritické perspektivy, včetně úvah o tom, jestli si sponzoři nechtějí jen kupovat odpustky v podobě vlivu a lepšího jména.
Jenomže práh citlivosti na to, co je přijatelné nebo správné, má každý posazený trochu jinde. Lze namítnout - stejně jako to udělala Zlata Holušová -, že přílišná starostlivost o to, kdo a proč kulturní akce sponzoruje, nakonec skončí tím, že žádní Cure a podobně drahé kapely už do Ostravy nedorazí. Případně že se Karlovy Vary místo celebrit stříbrného plátna budou muset spokojit s tvůrci, kteří přespí spíše na louce pod stanem než v hotelu Pupp (jak tvrdí Mirka Spáčilová ve svém textu na iDnes).
V Česku debata o tom, kdo a proč zábavu platí, ještě ani pořádně nezačala. Jedno však bije do očí podobně jako rtěnka na ústech zpěváka Roberta Smithe - vyhnout se jí do budoucna nelze. Už proto, že umění je ze své podstaty stejně podvratné, jako ty skvělé písně Cure na letošních Colours.
