Výjimečný stav, vyhlášený 13. prosince 1981, byl zorganizován technicky vzato dobře. Vojenská rada národní záchrany v čele s generálem Wojciechem Jaruzelským uspořádala noc, během níž byly pozatýkány tisíce aktivistů Solidarity a další nepokorní. Hynuli lidé, kteří ke svému odporu měli jenom holé ruce, ačkoliv propaganda "bratrských zemí" hovořila o skladech zbraní, které Solidarita shromažďuje.
Vojenská rada, o které se běžně mluvilo jako o juntě, nechala internovat i některé nedávno odstavené vlastní soudruhy - včetně nedávného prvního tajemníka vládnoucí strany Edwarda Gierka. Rada sice mluvila o socialismu, ale ještě víc o klidu, řádu, pořádku, záchraně národa. Bylo málo pravděpodobné, že by odstavení soudruzi kuli pikle, ale národu se mělo ukázat - bojujeme nejen s "kontrarevolucí", ale také se strůjci "přehmatů a omylů" ve vlastních řadách. Působivou částí drtivé inscenace bylo oblečení televizních hlasatelů do uniforem. Ale ještě víc - opakované monotónní čtení dlouhých seznamů internovaných ve státním rozhlase. Málokdo, nejen Polák, ale i Čech, který si naladil Varšavu, si nevybavil nacistické seznamy popravených, vylepované nebo čtené před pouhými několika desetiletími.
Socialismus by národ uživil?
Kdo by si dnes troufl rekonstruovat, jak 13. prosinec 1981 prožívali Češi? Jistě jedni Polákům drželi palce. Jistě by se našly i příklady riskantnějších projevů solidarity. Ale taky mnozí cítili uklidnění. A někteří škodolibost. Po roce 1968 už spíš než oficiální propaganda působila směs strachu a slušné materiální životní úrovně, v některých momentech se však propaganda trefit dovedla.
Za polského výjimečného stavu vyšel v edici Knihovna Rudého práva obsáhlý výběr z hanebností, které o Polsku média ČSSR vychrlila za uplynulé roky. Tak třeba v červnu 1981 vydal "orgán ÚV KSČ" cosi jako reportáž od severních sousedů. Obraz byl jednoznačný: v maloměstském bufetu není nic k jídlu; v tovární jídelně se maso nepodává; v potravinářských obchodech je ocet, čaj, chléb, maso nikdy; na lístky jsou i kroupy; prášky na praní nejsou, uhlí taky ne... Kus demagogie stojí za přesné citování: "Není nic naivnějšího a nestoudnějšího než obviňovat socialismus z neschopnosti uživit národ. Polsko přece neživí socialistické zemědělství - družstva hospodaří jen asi na deseti procentech půdy - ale soukromý sektor. Zásobovací krize jde na jeho konto."
Dodejme, že popis byl docela přesný, v Polsku byl opravdový nedostatek. Hanebnost Rudého práva zde spočívala ve výkladu. Ale ten výklad, právě v ČSSR, nejblahobytnější zemi sovětského bloku, právě po depresi z normalizace, nacházel úrodnou půdu. Zvlášť když si ho čtenář přeložil do nerevoluční a nekomunistické, ale srozumitelné řeči: Bolševik tu bude navždy, a když se budeme bouřit, akorát budeme hladovět. Proto tehdy bylo možné slyšet od přesvědčených českých antikomunistů - a ne vzácně! - věty jako: "My je musíme živit!" Nebo polských o stávkách: "Jim se prostě nechce dělat." Nevzpomíná se na to příjemně, ale je to jedna z nejlepších ilustrací ducha normalizace.
Zima je vaše, jaro naše
To bylo jedno z hesel, kterými se po vyhlášení výjimečného stavu utěšovali stoupenci polské Solidarity. Bohužel - kýžené jaro nevypuklo v roce 1982, ale až v roce 1989. Čech či Slovák toužící po svobodě mohl ovšem čerpat z Polska naději i nadále.
Nikdy se tak jako právě za výjimečného stavu nerozvinul polský podzemní tisk. I část legálně působících médií a nakladatelství si uchovala takovou míru vyvzdorované svobody, o jaké jsme mohli v ČSSR jenom snít. Jak se to zdá dnes logické, že Polsko stálo na počátku velkých změn přelomu osmdesátých a devadesátých let! Ale prosinec 1981 byl drtivý. Neumíme předvídat katastrofy ani happyendy.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů