"V Polsku roste hnutí, které odmítá způsob vládnutí Kaczyńského, Leppera a Giertycha. Úkolem Občanské platformy je pomoci těmto lidem zorganizovat se v nějaké pokojné formě protestu. Vždyť Platforma tvoří velkou a silnou organizaci - asi 30 tisíc skutečně aktivních lidí. Jsem si tedy jist, že dokážeme vyvolat mobilizaci lidské energie. Říjen určitě nebude představovat "rutinu na politické scéně"," řekl deníku Gazeta Wyborcza předseda nejsilnější opoziční strany Donald Tusk.
Jeho Občanská platforma (PO) vystupuje v roli jediné politické alternativy, slušné, středopravicové, nepopulistické. Může si to dovolit. Kromě ní představuje už jedinou významnou sílu Svaz demokratické levice (SLD), zatížený dvěma handicapy.
První je historický: SLD má kořeny v Polské sjednocené dělnické straně, monopolně vládnoucí do roku 1989.
Druhý handicap je čerstvější: vysoká korupce, neomalené rozdělování úřadů za stranické zásluhy a tím vyvolané skandály v době vládnutí SLD byly asi hlavním důvodem radikálního výkyvu doprava.
Podobnost čistě náhodná?
Kolem dvojčat Lecha a Jarosława Kaczyńských vznikl celý folklór, sestávající z vtipů vkusných i nevkusných. Není koneckonců divu - dvojčata, z nichž jedno to dotáhne na prezidenta a druhé na premiéra, není mnoho. Možná však jejich působení zastínilo skutečnost, že blíženecké jsou i dvě hlavní pravicové strany?
Kdo chce popsat rozdíly mezi nejsilnější vládní stranou Právo a spravedlnost (PiS) bratří Kaczyńských a nejsilnější opoziční Občanskou platformou (PO), nemá to lehké. Polská pravice může pohlížet se závistí na stálost české Občanské demokratické strany - sama po roce 1989 tvoří spíše strany na jedno použití.
Hodnotit PiS a PO podle kontinuity, věrnosti koncepcím nebo naopak přizpůsobivosti dost dobře nejde. Obě strany existují teprve pět let! Silná slova o národních zájmech, radikálně novém začátku a podobná padala z obou stran.
Právu a spravedlnosti lze přičíst "sociálnější" či "lidovější" slovník, zatím však hlásá rozpočtovou kázeň a státními zásahy do trhu jen vyhrožuje. Koneckonců donedávna úřadující ministryně financí Zyta Gilowska, platící za strážkyni rozpočtu a pevné měny, přestoupila do vládní strany právě z Občanské platformy.
Nové lustrace
Většinou skutečně drtivou schválil polský Sejm, dolní komora parlamentu, zcela nový způsob lustrace. Pro bylo 372 poslanců, proti 44 ze Svazu demokratické levice (SLD). Hlasování se zdrželi tři poslanci, z toho dva za Občanskou platformu. Nic nenasvědčuje, že by nový zákon měl ztroskotat v Senátu.
A změny jsou skutečně radikální. Dosavadní právo vyžadovalo, "aby bylo podezřelému z tajné spolupráce dokázáno, že byla skutečná a nikoliv předstíraná, že byla vědomá a je dokumentována v archivech Ústavu národní paměti (IPN)," napsal o změnách deník Rzeczpospolita, podle kterého napříště "IPN nebude při vydávání osvědčení hodnotit, zda jsou dokumenty pravé, zda se jistě týkají té osoby, které jí připsala tajná bezpečnost, ani zda jejich obsah odpovídá pravdě."
Ústav má během tří měsíců po schválení zákona zveřejnit seznam příslušníků a informátorů tajných služeb komunistického Polska. Lustrace se bude podle odhadů povinně týkat aspoň čtyřnásobku dosavadního počtu lidí. Docela klidní mohou být vlastně jen občané mladší pětatřiceti let, neboť zaměstnavatel se může rozhodnout lustrace rozšířit i na lidi, kteří se o žádný mocenský či politický vliv neucházejí.
Nový zákon vítá Nasz Dziennik, patřící k témuž mediálnímu podniku jako známější národovecké a katolické Radio Maryja.
"Do svazků veřejně působících osob - kromě informací o sexuálním životě a o zdraví - bude moci nahlédnout každý," libuje si deník, aniž vysvětluje technický problém, jak ony informace z široce dostupné estébácké dokumentace vypreparovat. Podobně vítá, že zákon rozšiřuje "katalog lustrovaných" na novináře, ba i šéfy sportovních svazů.
Nechce se věřit, že jen dva poslanci Občanské platformy měli o novém lustračním zákonu pochybnosti. Pravděpodobnější je, že do sporu se nikomu nechtělo. Atmosféra posledních měsíců je už taková - každý, kdo by veřejně vyslovil pochyby, vystavil by se podezření, že chce ukrýt vlastní temnou minulost. Komu by se chtělo hájit třeba právo na ochranu soukromí za tuhle cenu?
Drtivě přijatý zákon ukazuje, že nynější vládní koalice v Polsku prozatím alternativu nemá. A podzimu se bát nemusí. To spíš nového lustračního zákona, na který je zatím, aspoň na veřejnosti, jednomyslně hrdá.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů