Aspoň pokud tomu rozumíme tak, že skutečné skandály propukají nezřídka ze dne na den až v naší mediální době.
V neděli se měl stát arcibiskup Stanisław Wielgus varšavským metropolitou, ale na poslední chvíli rezignoval. Nestal by se sice polským primasem, neboť nedávno bylo rozhodnuto, že jím zůstává Józef Glemp, emeritní varšavský arcibiskup, a po jeho osmdesátce se sídlo primase přesune do historického Hnězdna, ale i tak. Metropolita středního Polska a hlavního města, to je vysoké postavení.
Nešlo neodstoupit
Arcibiskup stěží mohl neodstoupit. Vždyť v posledních letech se dotkl podobný lustrační skandál nejméně tří populárních kněží, kteří se více či méně dobrovolně stáhli z veřejného života. Nemohlo být arcibiskupovi dovoleno víc než knězi. Již prvním obviněním dodávalo váhu i to, že je zveřejnil týdeník Gazeta Polska. Nepříliš vlivný, ale pravicový, a tedy nepodezřelý z protikatolických záměrů.
Arcibiskup Wielgus se zachoval, jako by se zachovala asi většina lidí v jeho situaci. Nejprve zapíral, poté připouštěl, že se nešťastně zapletl, načež pod tlakem dalších odhalení z estébáckých archivů, pod tlakem médií, ale patrně i státních představitelů a papeže (který zřejmě nebyl před jmenováním dostatečně informován) odstoupil. Při té příležitosti jsme mohli nahlédnout do smutných stránek lidské povahy.
Jaké to musí být ambice, riskovat skandál v době, kdy jsou lustrace jedním z hlavním mediálních témat a novináři čile čerpají z archivů Ústavu národní paměti, ať už pracují na očistě veřejného života, nebo na zvýšení nákladu svého listu!
Jiné skandály
Do roku 1989 byla církev potlačována, ale i chráněna před skandály. Jakékoliv obvinění ze strany režimních médií by bylo nevěrohodné, opozice byla z velké části katolická, ale i ta světská by byla bez spojenectví s církví či aspoň bez loajality vůči ní těžko myslitelná.
Potlačování církve v Polsku nemohlo vypadat jako v ČSSR. Neexistoval tzv. státní souhlas, nepohodlný kněz aspoň po roce 1956 nešel do vězení, ba ani do továrny, nepohodlného kněze mohl biskup pod tlakem tajné policie přeložit do menší farnosti, ale také třeba vyslat na studia do zahraničí. Stávalo se, že nekonformního kněze nejznámějším z těchto mučedníků se stal v 80. letech Jerzy Popieluszko estébáci zavraždili, ale zřejmě se to nestávalo na pokyn z nejvyšších míst. A tak moc považovala katolickou církev za nepřítele, ale musela ji brát do jisté míry i jako partnera.
První dějství poslední aféry vlastně skončilo rychle. O něco starší skandály různého druhu se vlekly. Proces s venkovským knězem obviněným z pohlavního zneužívání dívek se táhl řadu let; do řešení se nechtělo ani jeho církevním nadřízeným, ani policii a soudům. Případ poznaňského arcibiskupa obviněného ze zneužívání mladých mužů se táhl několik let, než byl hodnostář odvolán. Několik let trvalo, než se média odhodlala ke zveřejnění a až pak se případ začal řešit.
Strach a katarze
Byly i spory jiného druhu se židy o karmelitánský klášter či kříže na místě bývalého osvětimského koncentračního tábora, spor uvnitř církve s katolíky východního obřadu, spor o antisemitské projevy vlivného gdaňského kněze Henryka Jankowského. Mnohé končily až diskrétním a moudrým zásahem zesnulého papeže Jana Pavla II.; domácí episkopát se energičností nevyznačoval.
V Polsku se po roce 1989 nepotvrdila představa, že společnost, která bohatne a otevírá se světu, musí opouštět církev. U nás si to ani nedovedeme představit, a tak připomeňme pár čísel z oficiální internetové stránky polského episkopátu. Hlavně nad jedním Čech užasne: zatímco u nás má často jeden stařičký kněz na starost několik farností, v Polsku na jednu farnost připadá 2,62 kněží! V roce 2004 se na kněžství připravovalo v různých stupních škol přes osm tisíc mladých mužů. V tomtéž roce vedla polská katolická církev 69 vysokých škol včetně univerzit. A tak dále.
Přesto mnozí kněží i aktivní katoličtí laikové upozorňují, že nebezpečí tu je. Připomínají, jak otřásly různé skandály katolickou církví ve Spojených státech, v Rakousku či v Irsku. Strach, že něco takového může v Polsku podnítit případ arcibiskupa Wielguse, by tedy byl přirozený. Ozývají se ale i hlasy naděje: že přinese polské církvi katarzi.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů.
