reklama
 
 
  • Václav Burian

Polské lustrace posilují stát

13. 3. 2007 10:00
Lustrační zákon přikazuje novinářům překládat lustrační prohlášení. Já ho ovšem nepředložím," napsala na svém blogu významná polská novinářka Ewa Milewiczová v reakci na zpřísňování lustrací.

Není divu, že tím někdejší aktivistka protikomunistické opozice, spjatá od roku 1989 s deníkem Gazeta Wyborcza, vzbudila projevy sympatií, ale taky odporu. Proto zakrátko dodala: "Nezlehčuji zákon. Ten říká, že pokud člověk nepředloží lustrační prohlášení, ztrácí právo vykonávat veřejnou funkci. Takže novinář musí přestat být novinářem. Jestliže nepředložím prohlášení, přistupuji na to, že se budu muset věnovat něčemu jinému. (...) Nepředložím prohlášení, ale lustraci budu podléhat stejně. (...) Stát mě tedy i tak prolustruje. Ovšem já sama k tomu ruku nepřiložím, protože nevidím žádný důvod, abych se měla zpovídat ze svého života. A to moci, která hrozí zákazem psaní."

Potíž s internetem

Pro někoho je věc jasná: Gazeta Wyborcza a její novináři jsou obhájci smírné (pro radikály: hanebné) dohody s komunisty z roku 1989, a tedy je logické, že taky Ewa Milewiczová je proti lustracím. Jiní kritizují, že vlivná komentátorka nechce respektovat zákon, ať už si o něm myslí cokoliv, třebaže její slušnou a statečnou minulost nezpochybňují. Některé hlasy pro, ale i proti přinesla internetová stránka jejího domovského deníku. Z debaty vyplývají taky další zajímavé otázky. Například se ukazuje, že i v tomto případě internet komplikuje (i ty ušlechtilé, i ty nešťastné či nebezpečné) snahy státu kontrolovat občanstvo. Neboť: je například novinářem každý, kdo si založí veřejný internetový zápisník-blog? Nebo až když získá určitou návštěvnost své stránky, popularitu a vliv?

Příliš silný stát

Méně se debatuje o otázce ještě základnější. I kdyby se měl lustrační zákon týkat sdělovacích prostředků státních nebo veřejnoprávních, je správné, aby demokratický stát zasahoval do provozu médií soukromých, působících na trhu, případně i se zahraničními podílníky?

O podobné otázce se ale diskutovalo, když se nedávno arcibiskup Stanisław Wielgus pro vážná podezření ze spolupráce s komunistickou tajnou službou nestal varšavským metropolitou. Rozhodl se poté, že sám požádá o lustraci. Duchovní ovšem lustračnímu zákonu nepodléhají, a tak podkladem pro to, aby se jeho případem příslušný soud zabýval, má být, že arcibiskup byl v minulosti také rektorem univerzity. A tedy přece jen veřejným činitelem ve smyslu zákona. Ať už to dopadne jakkoliv, zajímavý je samotný nápad. Církevní komise došla k závěru, že podezření jsou opodstatněná, duchovní se však odvolává ke světské moci k soudu a Ústavu paměti národa (IPN). Jako by se arcibiskup Wielgus i ti, kdo s jeho rozhodnutím sympatizují, dobrovolně vzdávali kusu nezávislosti církve na státu.

Rozpory se tím jen množí. Vždyť pokud mají novináři, kteří nejsou státními zaměstnanci, podléhat lustracím, proč by jim neměli podléhat duchovní, i když také státními zaměstnanci nejsou? Podle definice zákona nikoliv, ale podle běžné zkušenosti jsou přece veřejně činní (a vlivní) ti i oni.

Ale proč by měl demokratický stát lustrovat duchovenstvo, pokud nepovažujeme státní církev za ideál?

A proč nestátní novináře?

Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů (www.listy.cz)

autor: Václav Burian | 13. 3. 2007 10:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama