Nu, nijak zvlášť netoužím s někým točit a za druhé vím přece jenom lépe než většina Poláků, jak je to s naší debolševizací složité. Gratulant ostatně většinou vůči české cestě debolševizace ochladne, když se dozví třeba to, že náš lustrační zákon neomezuje pasivní volební právo, ale ani působení v sebevlivnějších soukromých podnicích.

Představa, že chybí datum, gesto, spektakulární událost, od níž by bylo možné datovat očistu a nový začátek, je ovšem v Polsku častá podobně jako představa, že u nás tuto rituální potřebu naplňuje 17. listopad 1989, případně den volby Václava Havla prezidentem.

Seznamy státní i soukromé

Snad i to je jeden z důvodů, proč se zájem o obsah archivů komunistické politické policie vrací v Polsku ve vlnách, a to vždy vysoko vzedmutých.

Ve znamení lustrací je i poslední polský rok. Podnětů bylo několik. Na počátku minulého roku unikl prostřednictvím pravicového publicisty Bronisława Wildsteina, zaměstnaného tehdy ve váženém deníku Rzeczpospolita, z Ústavu národní paměti (IPN) rejstřík se jmény lidí, kteří byli předmětem zájmu komunistických tajných služeb, tedy donašečů, ale i pronásledovaných. Únik vedl samozřejmě ke krizi uvnitř IPN, ale také ke spoustě dohadů o minulosti lidí na "Wildsteinově seznamu".

Dále: krátce po smrti Jana Pavla II. začaly kroužit pověsti o agentovi v jeho blízkém okolí. Podezření zpočátku padala na řadu kněží, později IPN oficiálně označil staršího dominikána, působícího dlouhá léta ve Vatikánu. Tato informace, třebaže podložená četnými dokumenty, vyvolala ovšem rozpaky: těžko najít vážný důvod, proč mělo být právě ono jméno vybráno a zveřejněno ve dnech smutku po papežově smrti - není-li tím vážným důvodem mediální pikantnost.

Ústav národní paměti má zásluhy ve zkoumání zločinů komunistických, ale také například protižidovských pogromů, na druhé straně se vyjevily i jeho slabosti. Instituce, která nemůže zaměstnávat jen zkušené historiky (těch není nikde nazbyt) a která má své lokální odbočky, nebude nikdy dokonale chráněná před úniky informací ani před tím, aby vedle solidních vědeckých prací na základě jejích archivů nevznikaly práce nekompetentní nebo účelově zkreslené.

Poměrně novým úkazem jsou i soukromé seznamy, které zveřejňují někteří z pronásledovaných komunistickým režimem po nahlédnutí do svých materiálů a odtajnění donašečů. S výsledky samozřejmě různými: v Krakově nedávno padlo podezření na obecně váženou osobu, a to na základě shody jmen. Jindy to vedlo k pokání někdejšího agenta a ke smíření s těmi, na které po drsném nátlaku několik let donášel. Ovšem drsná scéna pokání a smíření se konala za přítomnosti médií, pachuť tedy nechybí ani zde.

Očista na věčné časy?

Těžko říci, kdy poslední vlna zájmu o estébácké archivy opadne. Několik předběžných závěrů ale udělat lze. Většina těch, kteří se dosud stavěli k lustracím chladně, ba odmítavě, patrně dnes připouští, že s estébáckými archivy je třeba pracovat kriticky, ale že důležitý pramen představují. Navíc informací různého druhu a kvality už proniklo na veřejnost tolik, a i klevet krouží tolik, že přemýšlet co s nimi jsou nuceni také lidé, kteří by se tím nejraději nezabývali, včetně mnoha biskupů.

Zároveň je jisté, že žádný očistný zlom nenastane: přinejmenším dohady o kompletnosti a přehlednosti archivů budou trvat, dokud celé to téma bude živé, tedy ještě pár generací.

Vážená katolická novinářka Józefa Hennelowa, starší dáma, napsala v krakovském listě Tygodnik Powszechny: "Je nanejvýš smutné, ba i zneklidňující, jak obecně se začalo považovat za samozřejmost, že ´poškození´ mají právo libovolně šířit jména lidí označených Státní bezpečností za donašeče. Bez ohledu na to, zda jsou ověřená, bez ohledu na to, do jaké míry byly jejich aktivity škodlivé, a také na to, kým jsou ti lidé dnes, pokud vůbec žijí".

Takový hlas, který považuji za moudrý, je ovšem v dnešní polské atmosféře dost vzácný.

Autor je polonista, redaktor dvouměsíčníku Listy