Upřesněme tedy: Pro ty Čechy, kteří se nespokojovali s informacemi dávkovanými komunistickou stranou, pro filozofy stejně jako milovníky filmu, modeláře či radioamatéry bylo Polsko oknem na Západ. Trochu paradoxní, že takovým prostředníkem byla země, kterou asi většina Čechů považuje za "východnější" než svou vlast, ale bylo to tak.
Jenom chvíli ve druhé polovině šedesátých let jsme na tom, pokud jde o svobodu slova, byli za celé to čtyřicetiletí lépe než Poláci. A platilo to s jemnými rozdíly i o dalších národech žijících v někdejším sovětském impériu, od východních Němců po Rusy.
Mladší člověk se možná podiví, ale pěkných pár let po osmašedesátém se na filmy Miloše Formana jezdilo z ČSSR do - varšavských kin. A mohu-li přidat vzpomínku docela osobní: první knihu Karola Sidona, kterou jsem četl, když byl u nás zakázán, četl jsem v polském překladu.
Nová role?
Polsko jako okno na Západ už naštěstí nepotřebujeme, ale proč by nemohlo být naším oknem na Východ? Sousedí podobně jako my se Slovenskem a Německem, ale sousedí také s ruskou Kaliningradskou oblastí, s Litvou, s Běloruskem a Ukrajinou. A o tyto sousedy se taky zajímá. Nejlépe to bylo vidět roku 2004 na příkladu ukrajinské Oranžové revoluce: pro Poláky zahraniční událost prvního řádu, pro nás upřímně řečeno - událost docela okrajová.
Plodem onoho zájmu je taky pětisetstránkový sborník esejů "Sarmatské krajiny. Hlasy z Litvy, Běloruska, Ukrajiny, Německa a Polska", vydaný před pár týdny ve známém nakladatelství Czarne.
Autoři jsou tu řazeni abecedně, a tak hned na počátku zaznívá hlas ukrajinského spisovatele a rockera Jurije Andruchovyče (nar. 1960). Dovedeme se vcítit do toho, že se i autor ve světě úspěšný, překládaný, zvaný na festivaly a veletrhy, cítí být Evropou zrazen, ponížen čekáním na víza "v mnohahodinových a často ponižujících frontách před západními konzuláty"?
Nu ano, Andruchovyč chápe, že Evropská unie musí kandidáty členství podrobovat zkoušce, ale tou zkouškou přece byla právě Oranžová revoluce: "Zkouškou byl pekelný mráz. A taky stálé ohrožení - že se někdo neovládne, že zařinčí první sklo, poteče krev... A stal se zázrak, protože se to nestalo. A nemohlo se stát - nedali jsme tomu nejmenší šanci. Nedělali jsme nic víc než: pomáhali jsme si navzájem vydržet v mrazu. Totiž zpívali jsme, skandovali a drželi se za ruce. A s naším protivníkem jsme se dělili o teplé oblečení a horké jídlo. Jaké revoluce je ještě zapotřebí, abychom dokázali svou připravenost?"
Bez Čechů
A další u nás málo známá témata: Valer Bulhakau popisuje složité postavení běloruského jazyka v Bělorusku, ale i tamní roli ruštiny jako řeči v jistém smyslu i "západnější", i "východnější".#reklama
Sborník uzavírá ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko, překládaná také u nás, a znovu si uvědomujeme, jak přelomový význam měla Oranžová revoluce - právě tím, že protivníka nerozdrtila, ale "pouze" si vynutila nové volby. Čili že navázala na linii nikoliv krvavou, ale sametovou.
Sborník, který vyšel zároveň i v německém nakladatelství S. Fischer Verlag, uspořádal jeden z nejzasvěcenějších Západoevropanů, rakouský novinář a historik Martin Pollack. Doplnil jej o nedocenitelné pohledy německy píšících autorů, objevujících končiny donedávna skryté za železnou oponou.
Jediným českým účastníkem je Bohdan Holomíček, autor fotografie na obálce. Škoda. Ale přiznejme, že českých esejistů, kteří by zasvěceně psali o končinách - zhruba řečeno - mezi Německem a Ruskem, není mnoho.
Autor (1959) je novinář a polonista, redaktor Listů.