Proč mít rád v Česku Michnika
Když vtrhla 21. srpna 1968 vojska pěti států Varšavské smlouvy do Československa, aby zastavila jeho cestu ke svobodě, seděl Michnik ve vězení. Uvězněn byl jako účastník bouří z jara téhož roku. Polští studenti se tehdy dožadovali vlastně téhož, oč šlo v Československu. Jedním z jejich hesel bylo také známé "Celé Polsko čeká na svého Dubčeka!"
Mladý politický vězeň nemusel mít výčitky svědomí, ale měl je. Jedním z motivů jeho další činnosti, která ho přivedla do vězení a internačního tábora ještě mnohokrát, byla potřeba odčinit hanbu, kterou přinesla účast polské armády na okupaci Československa. On a spousta jeho generačních druhů to cítili jako svoji hanbu osobní. Jejich generačním hrdinou se brzy měl stát jejich vrstevník Jan Palach.
Následovalo dvacetiletí, kdy se Michnik snažil, aby Poláci poznávali české nezávislé myšlení, filozofii i literaturu, kdy odporoval předsudkům, podle kterých nejtypičtějším Čechem byl Josef Švejk. Díky němu poznávali Poláci - také prostřednictvím ilegálního a exilového tisku - české autory a československou demokratickou opozici. Účastnil se dnes legendárních setkání s českými a slovenskými disidenty na hranicích. To byly husarské kousky, které estébáky obou "bratrských zemí" uváděly do zvláštní zuřivosti. Samozřejmě - nedělal to sám, ale podobně jako jeho příteli Václavu Havlovi mu dějiny přisoudily roli postavy emblematické. Také ve svobodných časech zůstal čechofilem - dokladem je zmíněná Gazeta Wyborcza, kterou vede od doby, kdy v roce 1989 vznikla jako první legální opoziční deník mezi Labem a Vladivostokem.
Ctěný i nenáviděný
Když se v Polsku koncem osmdesátých let chystal "kulatý stůl" představitelů režimu a disentu, komunisté dlouho odmítali přizvat právě Michnika a jeho přítele Jacka Kuroně. To pro ně byli nejzuřivější antikomunisté a extrémisté. Jak špatně se přes celé zástupy fízlů vyznali ve svých protivnících! Právě Adam Michnik se stal jedním z mluvčích smíření - nikoliv zapomenutí, ale odpuštění. Po letech to označil za snahu o "polsko-polské" smíření, kterého by Poláci měli být schopni, jestliže byli po druhé světové válce schopni smíření s Němci.
Před necelým rokem vyzval čerstvě zvoleného prezidenta Lecha Kaczyńského: "Ukončete, pane prezidente, to smutné představení vyšetřování a odvetných procesů. Vyhlaste abolici, která způsobí, že se Polsko stane hodným své velké tradice - státu bez planoucích hranic, bez politických procesů, státu tolerance a kompromisu. Nechť je toto poznávacím znamením vašeho prezidentství. Dejme sami sobě šanci stát se lepšími."
Mnoho lidí tuto výzvu přijalo, ne ovšem prezident, a ani žádná politická strana. Pro dnešní krajní antikomunisty to bylo další zklamání z Adama Michnika; pokud necítí přímo nenávist, rozdělují jeho životopis na dvě části: dobu statečného boje proti komunismu a dobu kamarádíčkování s komunisty a postkomunisty. Výzvy k historickému odpuštění nepadají ani v křesťanském Polsku na půdu příliš úrodnou.
Ve skutečnosti v Michnikově občanském životě žádná diskontinuita není, ale k pochopení nevystačíme s černobílým (černorudým?) viděním světa. Pád jednoho z nejodpudivějších impérií světových dějin, v našich končinách nekrvavý, bude vždy spojen se jmény-symboly Jana Pavla II., Václava Havla, Michaila Gorbačova, Andreje Sacharova, Lecha Wałęsy, ale také Adama Michnika.
Zlosť a hanba, smútok a hrdosť
Místo dalších oslavných slov užitečné upozornění a dobrá zpráva na závěr. Český čtenář se může s nejednoduchým, ale promyšleným Michnikovým přístupem k dějinám a politice seznámit ve výboru Sokratův stín. Vydalo ho před pár lety maďarsko-slovenské nakladatelství Kalligram, které tiskne knihy i v češtině. A docela nedávno vydala tatáž firma slovenský výbor esejistiky a publicistiky Adama Michnika Zlosť a hanba, smútok a hrdosť. To je výborné - bez tohoto spisovatele se vážné přemýšlení o střední Evropě nedá provozovat.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů.