O svém polském putování vydal cestopisnou knížku. Sice ještě před "Vítězným únorem", ale všechno už otevřeně napsal nemohl. To jsme se zas dozvěděli až z jeho pamětí, vydaných po dlouhých desetiletích a dlouho po jeho smrti.
Moc temných věcí snad mezi námi už dnes nezůstává. A. C. Nor měl na mysli hlavně spory o kus Slezska, které fatálně zatížily meziválečné vztahy Polska a Československa. Po válce je ukončila mírně řečeno nová geopolitická situace, drsněji: Stalinova Moskva. Poláci ani Češi do toho neměli moc co mluvit, tak jako neměli moc co mluvit dejme tomu do toho, komu připadne Kladsko.
Dnes v Evropské unii, doufejme, už průběh státní hranice není tak strašlivě prestižní, když můžeme poslouchat, co chceme, číst, co chceme, jezdit, kam chceme, a srdcem taky můžeme patřit, kam chceme. V Polsku se dodnes může Čechovi stát, že se mu nějaký Polák omluví za účast jejich armády na srpnové okupaci v roce 1968. Ale mám dojem, že v tom Češi projevují kus moudrosti: vědí, že v rámci Varšavské smlouvy to těžko mohlo být jinak. A že nechybělo tolik, a Československá lidová armáda mohla v roce 1981 zasahovat proti polské Solidaritě.
A po půlstoletí?
Temných věcí tedy mezi námi snad moc nezůstalo, ale v nedávno vydaném Polském zápisníku (vyd. Radioservis) zpravodaje Českého rozhlasu Pavla Nováka i tak čteme: "Historický vývoj je ale také příčinou vzájemné odlišnosti a někdy i nevraživosti mezi námi." Reportér upřesňuje: lišíme se vztahem ke katolické církvi, oni nás vidí trochu jako švejkovské pivaře, my zase je jako poněkud zbrklé, prosazující se vší vervou svou věc, a to i za cenu zbytečných obětí.
Nějaké předsudky tedy zůstaly. A podle všeho se nezměnilo ještě něco. A. C. Nor psal hned po válce, jak si polský tisk "všímá československých věcí", "podrobně referuje o našich záležitostech", že "každý list má ve svém obsahu denně několik zpráv od nás a o nás", v čemž "by mohl i měl být příkladem pro náš tisk, jenž ani zdaleka nevěnuje polským věcem takovou pozornost a tolik místa". V tom se za půlstoletí zas tolik nezměnilo. Jsme pro Poláky přece jen méně exotickou zemí, než je Polsko pro nás.
Opakování matka moudrosti?
Pár omylů se v knize rozhlasového reportéra najde. Tak třeba mariánský chrám na krakovském Hlavním rynku, ač obrovský, není katedrála ta je v Krakově na hradě Wawel. Představa, že varšavský Královský zámek, zničený nacisty, byl za časů prvního tajemníka Edwarda Gierka obnoven režimu navzdory a pouze z lidových sbírek, patří mezi legendy. (Podobně jako ta o pražském Národním divadle, již autor připomíná jako pravdu pravdoucí.)
V polském cestopise A. C. Nora i v cestopisu o pěkných pár generací mladšího Pavla Nováka je spousta motivů stejných dejme tomu od reportáže o pobaltských Kašubech až po trubače na věži krakovského mariánského chrámu. Což jako by potvrzovalo, že jsme se za ta léta, byť spjati povinným bratrstvím, moc nepoznali. Ale tím spíš je nová a milá knížka Pavla Nováka o Polsku užitečná. Moc popularizačních knih o severních sousedech v češtině není. Možná nejvýš jedna za generaci?
Autor (1959) je novinář a polonista, redaktor Listů.