V Polsku se shodla i řada prezidentových kritiků, že satirický text nebyl povedený, ale široká shoda panovala i v tom, že státníci se nemají pro takové věci urážet. Nejpádněji to vyjádřili ministři zahraničí sloužící po roce 1989 - kromě nynější ministryně Anny Fotygové. Pádnost jejich kritiky spočívala právě v tom, že se na ní shodli všichni, ať už sloužili ve vládách pravicových, středových či levicových.
Vlastenci?
Pro vládní koalici to nebylo příjemné. Všichni ministři zahraničí demokratického Polska měli ve světě výbornou pověst a ani doma nebyli spojováni s žádnými skandály. Všichni byli loajální vůči svým vládám a věděli, že zahraniční politika patří mezi oblasti, ve kterých by neměly po každých volbách nastávat prudké změny. Věděli, že ať volby vyhraje kdokoliv, Polsko bude nadále ležet mezi silným Německem a silným Ruskem a ani další sousedé se nezmění.
Pro vládní koalici bylo obzvlášť mrzuté, že mezi kritiky byl i Władysław Bartoszewski, historik, vězeň Osvětimi, dvakrát vězněný komunistickým režimem a internovaný za výjimečného stavu z prosince 1981. Nebo Bronisław Geremek, historik překládaný i do češtiny, světově ceněný znalec středověku, bývalý disident. Ten má už v dnešní atmosféře své slabé místo - do roku 1968 byl členem vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany. Pravda, vystoupil z ní na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ale to dneska zas tolik neznamená.
Vlastizrádci?
Přece jen se vládní politikové drželi víceméně zpět - až na Antoniho Macierewicze, náměstka ministra obrany, který většinu vysloužilých ministrů zahraničí označil za bývalé agenty sovětských tajných služeb.
A tu zavládlo přece jen jisté zděšení. Ostouzet bez důkazu lidi, kteří se zasloužili o vlast, už ani tolik nevadí, ale - ta slova znamenala také, že agenti (byť, doufejme, bývalí) měli v ministerských funkcích přístup k tajným informacím NATO a jiných mezinárodních organizací. Snad spíš to způsobilo, že viceministr Macierewicz se nakonec (trochu) omluvil a (trochu) svá slova zmírnil.
Překvapí v takové náladě, že Antoniho Macierewicze kritizoval - náměstek předsedy vlády Andrzej Lepper, předseda koaliční Sebeobrany, který dosud nebyl znám jemnými mravy? Jak uvedl internetový portál deníku Rzeczpospolita, Lepperovi se "nelíbí forma Macierewiczovy omluvy - písemná a prostřednictvím tiskového mluvčího". Nebo už je to na překvapení slabé?
Antikomunismus s komunisty i bez nich?
Snad by nestálo za to se k tomu vracet. Ale příběh kromě zdrsnění mravů ilustruje i jinou věc: nejen u nás, také v Polsku je dominantní tématem veřejné rozpravy antikomunismus. Chci-li ostouzet politika, nehodnotím jeho působení ve funkci, ale jeho - skutečnou nebo smyšlenou - minulost.
Pro Čecha je možná zajímavé ještě něco. V Polsku se někdejší vládnoucí strana přejmenovala, reformovala, přijala normy západní demokratické levice a od minulosti se distancovala. V Polsku se mnohem víc lidí než u nás účastnilo odporu proti komunistickému režimu, zdálo by se tedy, že méně Poláků než Čechů bude cítit potřebu kompenzovat někdejší zbabělost dnešním antikomunismem.
I zmíněný Antoni Macierewicz patřil mezi první a nejstatečnější disidenty; jeho dnešní výroky si nelze vysvětlovat jako kompenzaci. Dvě - zdálo by se - důležité výchozí podmínky jsou jiné v Polsku a jiné u nás. A přece atmosféra tak jiná není. Četl jsem dnes prohlášení jedné městské organizace KDU-ČSL, která "nechce, aby se opakoval rok 1948, kdy část vedení Lidové strany ve strachu o svou existenci byla ochotna se spojit s KSČ". O Kalouskově pokusu si lze myslet ledacos, ale to prohlášení je racionální stejně jako výrok Antoniho Macierewicze o vysloužilých ministrech.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů