"Myslel jsem, že stejně tak Všepolská mládež (MW) jako Liga polských rodin (LPR) jsou proti EU a NATO, no ale lidi se mění," cituje Jerzy Jedlicki v krakovském časopise Tygodnik Powszechny rozčarovaného aktivistu Národně radikálního tábora (ONR).
Krajně pravicová Liga polských rodin si prostě zadala tím, že vstoupila do vlády, která buď jak buď ví, že Polsko je členem zmíněných mezinárodních organizací. Všepolská mládež si zadala také: obnovitel této organizace, nechvalně proslulé ve třicátých letech, Roman Giertych se stal ministrem školství. Není divu, že zklamaný národovec dodává: "Mezi námi je ten rozdíl, že my nejsme radikální jenom podle názvu, ale taky že máme svou čest a nevrážíme nůž do zad těm, kteří s námi bojují na stejné straně."
Antisemitské a xenofobní Polsko?
To je situace pro politologa přímo čítanková. Vítězná demokratická strana, v tomto případě Právo a spravedlnost (PiS) bratří Kaczyńských, potřebuje vládní většinu, a tak do koalice přizve i radikály a populisty. Přitom dává najevo, že od svých demokratických idejí neustoupí, a nepřímo také, že populisty zcivilizuje. Jak známo, může se to podařit, ale je to riskantní. Hlas zklamaného aktivisty by nasvědčoval, že se to podařit může: v jeho očích strana, která vstoupila do vlády, už více nebo méně kolaboruje s - mírně řečeno - "kosmopolitními" nepřáteli.
Jiného názoru je patrně Evropský parlament, podle jehož rezoluce "v Polsku sílí nesnášenlivost, vyvolaná homofobií, antisemitismem a xenofobií". Pro usnesení hlasovalo 301, proti bylo 161 poslanců, 102 se zdrželo hlasování.
"Europoslanci věnovali nejvíce pozornosti Polsku, i když se rezoluce týká situace v několika zemích EU," napsal deník Gazeta Wyborcza a dodal: "Jedním dechem je tu zmíněno zabití černošské pečovatelky a dítěte v Antverpách, krutá vražda transsexuální Gisberty v portugalském Oportu a napadení Michaela Schudricha, vrchního rabína Polska, kterého ve Varšavě někdo uhodil na ulici a stříkl mu do tváře deodorantem."
Snad v tom můžeme číst skrytou polemiku: ne že by v Polsku nebylo co kritizovat, ale mezi vraždou a chuligánským pouličním útokem je přece jen rozdíl. Gazeta Wyborcza citovala i historika Władysława Bartoszewského, který agentuře KAI řekl: "Kategoricky odmítám názor, že Polsko hraje nějakou zvlášť zápornou roli, pokud jde o antisemitismus v Evropě. Poradil bych Evropskému parlamentu, aby měl tak dobrý vztah například ke státu Izrael, jaký má Polsko."
Názor starého polského profesora, někdejšího ministra zahraničí, vězně Osvětimi, který se v odboji mimo jiné podílel na záchraně Židů, později dlouholetého vězně komunistického režimu, je třeba brát vážně. Polsko má skutečně pro Izrael více pochopení než většina "staré Evropy". A můžeme dodat, že poslední dvě desetiletí byla dobou mimořádně otevřených diskusí o kořenech i plodech domácího antisemitismu, ale i dobou mimořádně intenzivního poznávání židovských dějin a kultury.
Není vnitřních záležitostí
Přece jen však profesor promluvil jako diplomat a polský vlastenec. To, co řekl o vztahu k Izraeli, je naprostá pravda. Ale je také pravda, že ministrem školství je už zmíněný Roman Giertych. Možná se jeho názory vyvíjejí k větší snášenlivosti, ale stane-li se ministrem školství obnovitel předválečné ultrapravicové organizace, mají evropští sousedé právo na ostražitost.
Nejen český pohled na Polsko je zatížen předsudky. Ovšem to, že existuje stereotyp Poláka-antisemity, neznamená, že neexistují polští antisemité. To, že Polák Jan Pavel II. vykonal proti antisemitismu tolik jako málokdo z vlivných poválečných Evropanů, je pravda. Je pravda, že v Polsku působí mnoho katolických rozhlasových stanic, které šíří toleranci. Ale působí tam také nikoliv nevlivné Radio Maryja.#reklama
Pokud je Evropská unie jen dočasně užitečným rozdělovatelem dotací, nemá samozřejmě komu co mluvit do jeho "vnitřních záležitostí". Unie ovšem vznikla i z poznání, že v malé Evropě je velmi málo státních záležitostí čistě vnitřních, které by dříve či později neměly vliv na sousedy.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů.
