Nejbohatší Čech Petr Kellner se zjevně rozhodl změnit image své finanční skupiny PPF. Zatímco v předchozích letech stál hlavně o to, aby byl v Česku co nejméně vidět (a mohl o to úspěšněji obchodovat), nyní vyráží do veřejné ofenzivy. Založil novou Nadaci PPF, s jejíž pomocí chce prosazovat konzervativní hodnoty. Proti "relativizování tradičních hodnot" ostatně vytáhl i v dnes již legendárním úvodním slově pro letošní výroční zprávu PPF.
Místo drobných radostí, jako je sponzoring Divadla Járy Cimrmana či Letních shakespearovských slavností, se dnes PPF pouští tam, kde je možné zásadněji ovlivnit budoucnost státu. Její součást Home Credit se například aktuálně rozhodla zasponzorovat Univerzitu Karlovu a mít vliv na to, kam se bude ubírat vzdělávání budoucí elity.
U veřejnosti se to ale s pochopením nesetkává. Ta na každou podobnou Kellnerovu aktivitu reaguje dosti obdobně: "čínští agenti", "lichváři", "privatizační zloději", "majitelé Hradu a zahraniční politiky". Realita je ovšem složitější. Že se mimořádně úspěšná finanční skupina snaží v domovské zemi prosazovat své zájmy, je zcela logické. Problém je, že nenaráží na zdi. Kdo nebo co dnes u nás její tlaky vyrovnává? V zásadě jen zhysterizované výkřiky na Facebooku a extrémně slabý státní aparát plný politiků, kteří se buď neorientují ve velkých byznysových zájmech (lepší případ), nebo na jejich prosazování už poslušně spolupracují (to je ten případ horší).
Česko ovládl Kellner, ne Babiš
Bere dech, jak moc PPF v Česku od roku 2013 posílila. Před šesti roky u nás nabízela jen pár finančních služeb a realitních projektů, drtivou většinu energie zaměřovala především na východní expanzi.Odchodem prezidenta Klause z úřadu a rozvalem občanských a později i sociálních demokratů navíc Petr Kellner doma přišel o politické krytí. Ba co hůře: na Hrad se nastěhoval prezident dolních deseti milionů Miloš Zeman a byznysový rival Andrej Babiš se usadil ve Strakově akademii. Vypadalo to, že PPF se z malého Česka definitivně přesune raději do velkého světa.
Jak jiný je ale letošní obrázek. Kellner nejprve koupí operátora O2 získal pět milionů tuzemských klientů (i s jejich daty). Prezident se usadil v jeho soukromém tryskáči a dolních deset milionů nechal jejich osudu. A souboj miliardářů? Místo něj jsme mohli sledovat sňatek z rozumu, v jehož rámci premiér Babiš odsouhlasil Kellnerovi výhru v obřím mýtném tendru za deset miliard korun.
Ne, Česko neovládl po roce 2013 Andrej Babiš, jak se u nás stále dokola píše. Dominuje mu Petr Kellner. Což koneckonců potvrzují i nejrůznější odhady bohatství mezi top miliardáři, které prozrazují, jak moc Babišovi neprospívá snaha o kvadraturu kruhu mezi politikou, médii a dotačním byznysem.
Problém je v tom, že o Kellnerově posílení se v Česku vůbec nepíše. A když už, tak extrémně vyhroceně. Média vlastně stále respektují tichou pozici PPF, která dohromady nikdy nic pořádného neřekne. Když na jaře týdeník Ekonom prolomil jako první toto mlčení a přinesl velký podrobný text o Kellnerově byznysu, na chvíli se přidala i ostatní média a řešily se jednotlivé zájmy PPF v Česku.
Ale to už je pryč, jakkoliv třeba zájem PPF o Novu je asi nejzásadnějším tématem tohoto podzimu. Zase tak jen mlčíme a přerušujeme to občasnými výbuchy zloby bez jakéhokoliv obsahu. Tu nad noblesou, tu nad lichvou, jindy nad Zemanem, Huaweiem - nebo čímkoli jiným, co si zrovna s PPF spojujeme.
Tak mizernou debatu si ale nezaslouží ani česká veřejnost, ani nejúspěšnější finanční skupina, jaká tu kdy po roce 1989 vznikla.
Gaudeamus igitur
Můžeme se samozřejmě donekonečna vysilovat debatami nad tím, co nemůžeme ovlivnit (co bude Čína považovat za lichvu a co ne), co je úplně přirozené (že silná finanční skupina chce sponzorovat nejlepší univerzitu), případně sehrávat velká politická divadla a zvát Kellnera do Senátu, aniž bychom věděli, co přesně mu tam vlastně chceme vytknout.
To vše můžeme. Pak nám ale samozřejmě unikne to podstatné, co by mělo být předmětem veřejné debaty od rána do večera.
A dokreslují to vlastně i drobnosti. Když třeba zdejší nejsilnější byznysový hráč založil v září novou konzervativní nadaci, prakticky nikdo si toho v médiích nevšiml. O trochu později jsme se zase náramně bavili potížemi Václava Klause při konzumaci čínské nudlové polévky, pozornosti přitom ale zcela unikl fakt, že tam jel na setkání s Bank of China, takto financiérem skupiny PPF.
A jsou tu mnohem zásadnější věci, které se týkají strategické infrastruktury státu a o nichž se u nás přitom vůbec nemluví. Jak je například možné, že mýtnou soutěž vyhrál Kellner, ale tři čtvrtiny finančního plnění jdou za firmou, jejíž vlastnictví se ztrácí na Kypru?
Jak je možné, že plzeňskou Škodovku místo Kellnera málem koupili Číňané, když minimálně od prodeje Škody Jaderné strojírenství Rusům víme, že nutně potřebujeme zákon na ochranu strategických investic?
Jak je možné, že všichni řeší horem dolem Babišovu vládní čtvrť, ale nikdo se neptá, jak moc by to pomohlo v rozmachu hlavně vedle stojícímu letňanskému letišti v rukou PPF?
Těch příkladů by se dala snést ještě dlouhá řada (od ČD-Telematiky až po akciový podíl Prahy v PPF bance), reálně se o nich ale nebavíme. Tím jediným podstatným, na co se veřejnost alespoň trochu soustřeďuje, tak zůstává jen problematika sítí 5G.
Novým příspěvkem do debaty se tedy nyní stalo rozhořčení nad vstupem PPF na univerzitní půdu a obavy, že na UK teď brzy jistě otevřou kurzy kolaborace s čínským režimem.
Aby nedošlo k mýlce: nejúspěšnější finanční skupina si samozřejmě zaslouží neustálý a velmi pečlivý mediální dozor. Ale také férový a informovaný přístup. Nyní nemá ani jedno, na což paradoxně nedoplácí ani tak ona, jako především zmatená a nedostatečně informovaná česká veřejnost.
Stát, který neumí být státem
Už by to mělo skončit. Kdo chce těšit své sociální bubliny instinktivním odporem k boháčům, může v tom samozřejmě pokračovat. Seriózní média i politici ale mají jiné úkoly.
Je důležité, aby novináři detailně a s co nejmenší předpojatostí informovali veřejnost o každém kroku PPF - ta to musí snést, protože to prostě patří k osudu nejsilnějších hráčů.
Zodpovědní politici by pak místo lkaní nad názory prezidenta, exprezidenta a dalších blíženců skupiny měli co nejrychleji dopsat zákon o ochraně strategických investic. Nedovolit, aby se společnosti s kyperskými schránkami vlamovaly do největších státních zakázek. A při nastavování pravidel pro nový trh (jako jsou třeba sítě 5G) vědět, co je v zájmu státu, protože velké firmy vědí většinou velmi přesně, co je v zájmu jejich.
Problém tedy nepředstavuje síla PPF v české politice, ale chronická slabost české politiky v určení a hájení veřejného zájmu. Pokud jej stát pořádně nezná, můžeme se vůbec divit, když se mu velcí byznysmeni pokoušejí "vysvětlit", že se vlastně obdivuhodně překrývá se zájmy jejich? Jen je směšné tomu po kellnerovsku říkat konzervativismus.
