Její odpověď je myslím zajímavá i pro to, co se od ní dovídáme o Polsku, ale i pro větší či menší podobnosti s tím, co známe z domova. Čím se skutečně liší naše a polská historická paměť, ta, která se týká dávných staletí, i ta, která sahá jen do nedávných let a desetiletí? S jednoduchými protiklady "romantiků a pragmatiků", hrdinů a hokynářů", "bojovníků a Švejků", "buřičů a lokajů" zřejmě nevystačíme.
"Vládne taková móda," odpovídá na tu otázku socioložka a dodává: "Nesluší se říkat cokoliv dobrého o Polské republice po roce 1989. Je třeba si stěžovat. Zapomínáme, že jsme komunismus opustili s břemenem obrovského zpoždění. Rozvíjíme se dynamicky, ale srovnáváme se se zámožnými západními zeměmi, které svůj blahobyt budovaly od dob Marshallova plánu. A tak roste naše rozhořčení. Polský komplex chudého příbuzného, který zkoumala moje posluchačka."
Ve vlastních očích a v očích cizinců
O tom výzkumu pak socioložka dodává: "Zahraniční studenti mají o Polsku mnohem lepší mínění než samotní Poláci. Oni přímo kritizují vztah Poláků k sobě samým. Finka, která studuje společenské vědy, říká: "Teď se všechno změnilo. To už není jako před čtyřmi lety. To, jak vypadá okolí. Nové stavby, mohutnější ruch, dopravní zácpy, nová auta." Ital, student polonistiky, říká: "V Lublinu jsou lidi trošku frustrovaní. Takže: Jsem Polák, ale ve skutečnosti bych Polákem být nechtěl. Mě se ptají: "Proč se učíš polsky? - "Protože mám rád Polsko. - "Ty máš rád Polsko?" diví se Poláci.""
Co z trpkosti roste
Kdo má podle profesorky Świdové-Ziembové sklony vyčítat druhým své skutečné i domnělé neúspěchy? Adresátů je mnoho - větší a mocnější sousedé, pak třeba Židé, a také - opět skuteční i domnělí postkomunisté. "V Polské lidové republice nebyla tak rozvinutá nenávist ke komunistům jako dnes. Lidé žili a smiřovali se s tehdejšími pořádky. A jak moc chtěli dostávat medaile od těch komunistů! (...) V tom systému triumfoval konformismus a touha po stabilitě, po svatém klidu. Lidé se pasivně podřizovali zotročení. To nebyla jenom polská specifika. (...) V násilných systémech to tak probíhá vždycky. (...) Takže dnes je masa lidí, kteří byli pasivní, neodporovali moci, protože se báli. Lidí, kteří se dnes nemohu ničím pochlubit. Pamatují si všelijaká pokoření jak stáli ve frontě k tajemníkovi, aby dostali byt, jak podlézali vedoucímu v obchodě, aby jim dal nějaké podpultové zboží. A teď chtějí být důležití, chtějí se za tamto pokořování pomstít - protože jsme konečně zvítězili. To je logika jak z revoluční písně: My nejsme ničím, buďme vším."
Podle socioložky v Polsku let 1955-1980 neexistovalo dělení na "my" a "oni". Podle ní byli jenom - "oni", komunisté, úřady, moc. Přestože vznik Solidarity v roce 1980 to změnil, vzpomínka na někdejší pokoření trvá. Není to zajímavé i pro Čechy, přesto - nebo tím spíše - že u nás vzniklo velké protikomunistické hnutí až ve druhé polovině listopadu 1989, nikoliv na konci srpna 1980, ještě před Brežněvovou smrtí a dávno před tím, než tu kdokoliv slyšel o Gorbačovovi?
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů