Možná jste si všimli, že asijská večerka ve vaší ulici zavírala v sobotu o něco dřív. Pokud sousedíte s vietnamskou rodinou, třeba se ozývaly z jejich obvykle tichého a spořádaného bytu zvuky veselé zábavy. O víkendu slavili Asijci příchod nového lunárního roku.
Pro nás, Čechy, je patálií už jeho název. Říká se, že začal rok Krysy. V řadě lidí to může vyvolat vzpomínky na českého prezidenta, jak s Krtečkem v ruce kašpárkuje v čínské televizi. Jiným vytane na mysli utajená privatizace kusu tuzemské akademické půdy za drobné od PPF. Anebo nové osudy kdysi důstojného literárního časopisu. Krátce, vzpomeneme si na znepokojivé signály, že je Česko lacino ke koupi, ačkoliv jsme se oficiálně neshodli na tom, co je u nás na prodej.
V Česku je krysa symbolem zákulisní hry, ovšem v Číně totéž zvíře platí víceméně za kladného hrdinu. Symbolizuje inteligenci, umělecké nadání i kritický odstup. A nevyhýbá se světským radostem. Kdo je opravdu chytrý, je "mazanější než krysa".
Přesto však, patrně vlivem globalizace, ztratila i čínská krysa svou reputaci. Spíše než o roku jejím se tak v zahraničí mluví o roku Myši (čínština pro oba hlodavce používá stejné slovo). Myš je přece jen roztomilejší zvířátko, navíc symbolizuje kýženou prosperitu: ujídá lidem z bohatství, což znamená, že má z čeho.
Myš, kočka, jin a jang
Kdysi prý Nefritový císař vyhlásil, že hledá dvanáct adeptů do zvěrokruhu, zvířata se proto mají na druhý den dostavit do nebeského paláce. Kočka a myš, věrné přítelkyně, nejprve dohodly společnou strategii. Myši však v noci došlo, že proti psovi, kočce a dalším miláčkům člověka je bez šance. Vyrazila proto jako první a mezi rohy buvola se nechala odnést před nebeský palác. Buvol dorazil jako první k vratům, ale myši se nechtělo čekat. Když se brána rozevřela, vyrazila před těžkopádným buvolem. Od té doby se kočka s myší nenávidí, praví bajka.
Nám by myš mohla pomoci s neujasněným vztahem k říši středu. Je s podivem, že nás víc nezajímá, přestože je jasné, že v globalizovaném světě se spolu budeme čím dál častěji potýkat.
Bohužel ji ale zatím nedokážeme vidět jinak než v protikladu jin a jang. Jeví se nám buď bílá, nebo černá. Je třeba jí tedy buď vzdorovat, nebo se kořit. I u nás přitom vycházejí vynikající překlady současné čínské beletrie, která nejlidnatější zemi světa líčí mnohem vrstevnatěji. Stačí zalistovat třeba v Zemi alkoholu od nobelisty Mo Jena, případně ve Čtyřech knihách či v Rozpukově od polooficiálního Jen Lien-Kcheho, abychom pochopili, jak komplikovaná povaha současné Číny je a jak nemožné je porozumět jí za pomoci šablon.
Mariánský sloup a jiné příběhy
Kde a jak tedy najít rozumnější přístup, abychom v kontaktu s Čínou neztráceli nervy a nepřipadali si jako myš, s níž si hraje kočka?
Řešením otázek, které v sobě zdánlivě obsahují pouze binární odpověď ano/ne, se již dlouho zabývá americký františkán Richard Rohr a získal v tomto ohledu světovou proslulost. Dlouhodobě kritizuje sklon vidět věci jen v jejich krystalických podobách. A nevyznává přitom morální relativismus, který člověku brání v odvaze nazvat zlo zlem.
Nedávno se ho tázal mladý muž, jak má vycházet s otcem, který je v názorech nepochybně mizogyn, rasista a homofob, ale zároveň si na údržbu trávníku najímá přistěhovalce a přeplácí jej, aby zahradník uživil svoje děti. "Vidíte? V dospívání byste svého otce nazval pokrytcem. Jako dospělý sám říkáte, že je otec komplikovaný," pochválil františkán mladého muže.
Infantilní či pubertální společnost se vždy zmítá mezi dvěma extrémy (třeba mezi strachem z Číny a potřebou jí podlézat), protože nezná nic než ukvapený soud. A ten trvá na "digitální" odpovědi ano, či ne. Nejde samozřejmě jen o názor na Čínu, ale vlastně o jakékoliv téma, které komunitou zrovna rezonuje. Od oteplování planety přes Mariánský sloup až po premiéra či prezidenta.
Kdo není s námi, je proti nám, ten starý princip znovu ožil v kulturní válce. Určitá slova či obraty se v ní používají jako fetiše, svolávající k boji. Slogany ovšem znemožňují racionální debatu, skutečnost spíš zakrývají, než aby ji pomohly pochopit. Svádí nás jako sirény, abychom se sladkobolně vraceli do časů, v nichž jsme svět vnímali jako přehledný. Nekomplikovaný. Jedním slovem se tomu říká regrese.
