Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, jsou "šťouchy" - nenásilná a neinvazivní postrčení, která obyvatele motivují k lepšímu chování i rozhodování. S jejich teoretickým konceptem přišli nobelisté Richard Thaler a Cass Sunstein. A v praxi se osvědčily skvěle.
Příklad? Nikdo nemá rád nedopalky v ulicích. Co s tím? Jasně: více košů, pečlivý úklid, varovné cedule, pokuty za odhazování. Anebo chytrý štouch… V Londýně tak charita Hubbub představila průhledné koše na nedopalky. Vhozením vajglu do příslušné přihrádky hlasujete pro svého oblíbeného fotbalistu. Lidská záliba v hraní a soutěži zkrátka může vykonat mnoho dobrého i při tak nezáživných činnostech, jako je nakládání s odpady a čištění města. Vyhrál Ronaldo, ale hlavně se ukázalo, že hlasování o sportovních tématech je dobrý způsob, jak počet nedopalků na ulici účinně snížit. Pokračování v podobě hlasování o hvězdách US open a dalších sportovních událostí na sebe nenechalo dlouho čekat.
Podobně se postavila některá německá města k problému plastových odpadů: za lahev vyhozenou do koše sbíráte body a různé odměny. V Římě zase můžete získat lístky na metro. Ve stockholmské podzemce pro změnu postavili slavné schody připomínající klaviaturu, na níž můžete při chůzi hrát. Výsledek? Provoz na schodech se zvýšil skoro o dvě třetiny. Ukázalo se, že namotivovat lidi k pohybu není zas tak těžké, jak by se mohlo zdát. Inspirovat se záhy nechali v Miláně, Melbourne či Istanbulu.
Zdánlivě jsou to banality, které prostředí ve městě nespasí. Pokud metropoli trápí zanedbaná dopravní infrastruktura, vysoká kriminalita, nedostatek míst ve školkách a nedostupné bydlení, je to určitě pravda. Stejně jako v případech, kdy město vypadá jako jedna velká dálnice nebo betonová poušť bez zelených oáz. Výhodou hravých šťouchů ale je, že téměř nic nestojí, nikoho neomezují, jsou zábavné a život bezpochyby zpříjemní. Proč je pak nevyzkoušet?
Inspirovat se lze například v Amsterdamu, kde vtipně zareagovali na návaly turistů. Ročně jich do holandské metropole dorazí dvojnásobné množství než do srovnatelně velké Prahy. Tamní radnice proto pojmenovala pobřeží pár desítek kilometrů západně od města "Amsterdamská pláž" - a přidala jej do oficiálních průvodců i na stránky města. K Amsterdamu zkrátka patří Amsterdamská pláž, nikoliv Zandvoort, jak se místo ve skutečnosti jmenuje. A přesně na lidskou tendenci spojovat si věci podle jmen vedení města spoléhalo. Část turistů se mu opravdu podařilo jednoduchou změnou názvu z centra "odklonit". Ani k tomu nepotřebovalo platit masivní kampaň ve stylu "Amsterdam má co nabídnout i mimo centrum, zkuste vyrazit na 30 km vzdálené pobřeží."
Uvažuje-li teď pražské vedení, jak odvést davy turistů z centra, mohlo by možná zkusit přejmenovat řekněme Letnou na Pražskou vyhlídku. Vlastně ani nemusí. Stačí, když to nechá napsat do průvodců a na městský web. O zbytek už se postará lidská psychologie.
Autor, behaviorální ekonom, je spoluzakladatelem společnosti Behavio Labs.
