"Věřit v komunismus je duševní nemoc," říká undergroundový písničkář, chartista a emigrant Karel "Charlie" Soukup ve filmovém dokumentu Feral (Divoch), který o něm natočil režisér Jiří Holba. Snímek zachycuje jeho život v australské buši, do níž se uchýlil před pětadvaceti lety po svém druhém rozvodu. Již v roce 1980, kdy "Charlieho" komunisté zavřeli na deset měsíců kvůli jeho ostře protirežimním songům, o něm Vratislav Brabenec z Plastic People napsal: "Jeho život je cestou poutníka a povolaného proroka, který se děsí a raduje ze zvěsti, kterou nese."
Cítil jste se jako vizionář?
Já si rád vařím na ohníčku. A lidi, když mně fandili, tak za mnou chodili a říkali: ty máš vizi. A já říkám: Jakou vizi? Já si jen chci uvařit na ohníčku, přijde to levněji než vařit na plynu. Moje vize vždycky byla o jednoduchým žití v přírodě, a ne o vznešených proroctvích.
Nicméně jedno proroctví v sedmdesátých letech zaznělo ve vaší písničce: "Člověk není konzument / historie dirigent / jednou bývá disident / jednou zase prezident/." To vám později tak nějak vyšlo, ne?
To jsem si tehdy uvědomoval, že pro řadu lidí byl Havel ten typ. Ale ta písnička byla složená víceméně pro Jirouse. Jirous se vyhlásil jako ministr druhý kultury. A pro mě jím skutečně byl. A jako byl Jirous samozvolenej ministr, tak Havel byl samozvolenej prezident v těch kruzích Charty, protože tam měl autoritu a respekt. Tak to taky nebylo ode mě tak docela proroctví.
Nejen Václav Havel, ale i další vaši přátelé byli po roce 1989 ve vysokých funkcích. František Stárek pracoval v BIS, Dana Němcová i někteří další disidenti zasedali v parlamentu. Zazlíval jste jim to?
Pro mě byl Václav Havel desetkrát důležitější jako disident. A to bych mohl říct o všech. To jejich charisma, ten jejich přínos, byl právě v době, když byli zneuznaný. Ne v době, kdy se spojili s mocí. Ale nějak jsem tušil, že to tak může dopadnout. Proto je v té písničce, kterou zmiňuješ, hodně ironie: "Utvoříme vlastní stát / lid to musí ihned žrát."
Nejblíž jste zřejmě měl k Jirousovi.
Když byl na mojí svatbě, slíbil jsem mu absolutní věrnost celým svým životem. Že ho budu podporovat a pomáhat mu v boji proti režimu. Magor se zase prohlásil za mého manažera. A měli jsme dohodu: V okamžiku, kdy by se spojil s mocí, tak já s podporou a spoluprací končím. Což on do své smrti neudělal. Když mu v roce 2006 Václav Havel předával Seifertovu cenu, byl jsem zrovna v Praze, ale nešel jsem tam. O. K., říkal jsem si, Magor je tam už s politikama, a já budu sedět ve Stromovce. Potom jsem se s ním ještě párkrát viděl. Byli jsme si pořád hodně blízký.
Mnozí jeho přátelé neskrývají, že bylo hodně okamžiků, kdy nebyl zrovna snesitelný. Vy jste to snášel?
Stala se mi zvláštní věc. Když už jsem žil v buši, najednou mě z podvědomí cosi tlačilo, abych si vyřídil letenku a letěl do Prahy. Tam jsem šel hned za Magorem a říkám: Musím s tebou nutně mluvit. Ale musíš bejt střízlivej. Tak jsme se sešli v deset ráno na Karláku, on ještě neměl žádný pivo, nic. A já jsem na něj křičel: Ve jménu tvých dcer ruším naši celoživotní dohodu! Už nejseš můj manažer. Už jsem znechucenej z tvýho pole sprostoty, ze kterýho těžíš veškerou slovní zásobu. Z těch tvejch exhibicí.
Jak to dopadlo?
Měl jsem pocit, že něco pochopil. Já si skutečně myslel, že i pro jeho dcery je to už moc, takováhle figura otce. Kvůli tomu jsem letěl tu dálku. Tak silnou potřebu jsem měl mu tohle říct.
Když v srpnu '68 do Československa vtrhli Rusové, byl jste na učilišti. Jak jste to prožíval?
Na Václaváku jsem trávil dny a noci. Okupanti zastřelili kluka, který dělal na ponku vedle mě. Pohřbívali jsme ho v Šárce. Když jsme po týdnu přišli do práce, na celopodnikový demonstraci jsme si odhlasovali, že my všichni mužský, učňové, dospělí chlapi i mistři se nebudeme holit, dokud Rusové neodtáhnou. Pak jsme odjeli na chmel, protože studenti nenastoupili do škol, a chmel sklízela dělnická mládež. Když jsme se vrátili, všichni naši mistři, dělníci, otcové od rodin, byli hladce oholení. Žádný Che Guevarové. Tehdy mi došlo, že tady není společnost, která by v odporu držela dohromady. Já jsem si ale už nikdy vousy, dneska šedivý, neoholil.
Dost lidí z vaší undergroundové generace setrvalo v alternativním způsobu života i po roce 1989, kdy se odporoučel režim, s nímž jste se tvrdě střetli. Čím to je?
Ten šok z toho, jak rychle se společnost smířila s okupací, nás poznamenal už nadosmrti. Bylo nám tehdy sedmnáct, osmnáct let, kdy člověk prožívá takové otřesy smrtelně vážně. Kriegel, který jediný nepodepsal v Moskvě kapitulaci, jednou vyprávěl, že tam řekl Brežněvovi: Copak nechápeš, že tím zabíjíš celou generaci? A Brežněv odpověděl: Na jedné generaci nezáleží, soudruhu. Naše cíle překračují generační roviny. A my jsme už zůstali tou zabitou generací.
Vy jste ale na počátku normalizace hned nezůstal mimo společnost. Nastoupil jste na střední školu.
Tam jsem šel proto, abych mohl odejít z fabriky. Ale už po pár měsících jsem skončil, protože jsem odmítl učit se ruštinu. Nějaký čas jsem se v kulturním domě učil na kytaru. Tam mně strkali přihlášku do strany. Tak jsem jim do ní napsal, že od patnácti let nesnáším komunistickej systém. Definitivně mi došlo, že jedinou možností mojí existence je žít mimo systém. Stal se ze mě totální asociál.
Jak jste se dostal k hraní a skládání písniček?
Můj otec byl amatér vzdělaný v hudbě. Takže jsem ho požádal, ať mě naučí na kytaru. Už s vědomím, že kytara bude nejlepší prostředek, jak vyjádřit protest proti komunistickýmu systému.
Jak rodiče přijímali váš život v undergroundu?
Strašlivě mi fandili až do smrti. Oni se báli mluvit proti režimu, protože zažili, jak jejich dobří přátelé mizeli ve vězení. A ten můj odpor brali tak, že i za ně vyjadřuju to, co se báli říkat. Matka některý moje písničky milovala, naučila se je na kytaru a zpívala je až do svých osmdesáti.
Vaše texty byly přímočaré, jedovaté, daleko syrovější než třeba texty Jaroslava Hutky nebo Vlastimila Třešňáka. Chtěl jste se od nich odlišit?
Hutka a Třešňák byli skuteční muzikanti a básníci. Já byl jen takový tramp. Hrál jsem a zpíval jen proto, že jsem chtěl podporovat Jirouse a Plastic People. To byla přímá odezva na soužití lidí kolem nich. Až fanaticky jsem se zaměřil na druhou kulturu.
V čem byli zrovna Plastici pro vás zásadní?
Byli součástí vibrací toho osmašedesátýho, které probíhaly po celém světě. Nejlíp to vyjádřil Andy Warhol: Když se mění modus hudby, padají hradby měst. A my jsme cítili, že Plastici nebo Primitives Group hledají nový modus hudby.
V undergroundu se stala legendou vaše svatba s první ženou Marií Štětkovou. Co se tam odehrálo?
Začalo to už cestou na Novoměstskou radnici. Můj svědek Jirous se převtělil v raka a po zádech lezl Vinohradskou třídou, takže zastavil provoz. Pak jsme měli oslavu na parníku, kde hráli Plastici. Během koncertu jsme sledovali, jak od Národního divadla přijíždějí policejní antony. Parník byl přivázaný u břehu, ale kapitán vytáhl můstek. Některý radikální máničky ještě skákaly z nábřeží do vody a plavaly k parníku. Asi po hodině se policistům podařilo přitáhnout loď k břehu a pozatýkali na šedesát svatebních hostů.
Ten šok z toho, jak rychle se společnost smířila s okupací v roce 1968, nás poznamenal už nadosmrti. Bylo nám tehdy sedmnáct, osmnáct let, kdy člověk prožívá takové otřesy smrtelně vážně.
Podepsat Chartu 77 bylo pro vás přirozené? Nebo jste nad tím přemýšlel?
Pro mě to bylo dané už tím, že jsem byl propuštěný spolu s Mejlou Hlavsou a Pepou Janíčkem z vazby, kam jsem se dostal při připravovaném soudu s Plastikama. Pustili nás díky úspěšné kampani Václava Havla a jeho přátel, kterou v zahraničí proti tomu procesu rozpoutali. Takže můj i manželčin podpis Charty byl i jakýmsi poděkováním z naší strany. Ale taky mě za to část undergroundu odsuzovala. Tam byly typy, co považovaly za nepřijatelné ocitnout se na seznamu, kde byli i vyloučení komunisté. Třeba Hlavsa Chartu nikdy nepodepsal.
Proč tehdy propustili zrovna vás tři, zatímco Jirous, Karásek, Brabenec a Zajíček nakonec byli odsouzeni natvrdo?
Protože na rozdíl od těch čtyř jsme neměli vysokou školu. Jednoho dne takhle v jedenáct v noci nás vytáhli z cely. V celý pankrácký věznici byl ohromnej zmatek. Hledali klíče od našich osobních věcí. Z hovorů na chodbě jsme pochopili, že volal Brežněv a nařídil: Dělníky z procesu s Plastic People okamžitě propustit. Za chvíli jsme vycházeli tou ohromnou vězeňskou branou s věcmi v náručí.
V roce 1980 jste byl už natvrdo odsouzený k deseti měsícům vězení. Co to bylo za zkušenost?
Byl jsem chráněný zvíře - u vězňů. Do lágru chodil severočeský Průboj. V příloze tam vycházel seriál, kde psali o mně a dalších lidech z undergroundu, že jsme špióni CIA, feťáci a vůbec protistátní verbež. To vzbuzovalo zejména u mladistvejch kriminálníků obdiv a respekt. Za tu dobu ke mně přišli tři vězňové a přiznali se, že jsou na mě nasazený jako práskači. Když mě propouštěli, den předtím jsem byl ještě na odpolední. Večer jsme pochodovali v útvarech z různých pracovišť na barák a na apelplacu se najednou ty útvary rozvinuly do šňůry a každý z vězňů mi stisknul ruku. Bachaři jen stáli a nečinně přihlíželi.
Krátce po propuštění jste podepsal žádost o vystěhování a odjel s manželkou a třemi dětmi do Francie. Co vás k tomu přimělo?
Ani ne tři měsíce po propuštění mě zadrželi dvakrát na osmačtyřicet hodin a při výslechu už to nebyl jen psychický, ale i fyzický nátlak. Prostě mučení. Tehdy moje žena rozhodla, že musíme pryč. Já sám bych asi furt dál slepě vzdoroval.
Co vám při výsleších prováděli?
O tom se nebudu zmiňovat. Protože o tom byl po roce 1989 soudní proces, kdo se o to zajímal, tak ví. Já jsem byl až do roku 2008 v nepřetržitém stresu jako svědek proti těm estébákům. Čtyřikrát jsem musel letět z Austrálie do Náchoda, kde mi řekli: soud se nekoná. Nakonec jsem vypovídal v Austrálii s přímým přenosem do Česka. Na australském nejvyšším soudě, kde mi řekli: Pane Soukupe, my máme zařízení pro přenos na lavici obžalovaných nebo na stolici nejvyššího soudce. Na lavici obžalovaných sedět nemůžete. Protože jste svědek. Tak jsem nakonec vypovídal na soudcovské stolici a za mnou se tyčil symbol Austrálie - pštros a klokan v nadživotní velikosti.
Jak jste se vlastně ocitl v Austrálii?
Protože v Austrálii žila dívka Alena, kterou jsem si vzal v roce 1988 a přestěhoval se k ní do Sydney.
Jak jste se živil?
Nejdřív jako údržbář. Pak s bratrem mojí ženy v továrně, kde se laminují pohlednice a plakáty.
Nakonec jste ale skončil v buši na východě Austrálie. Proč?
Kvůli rozvodu. Když jsem pochopil, že Alena se už ke mně nevrátí, měl jsem na vybranou dvě možnosti: Buď sebevraždu, nebo získat kus země někde v odlehlý krajině, kam bych mohl utýct se svejma bolestma. Rok jsem musel šetřit, úplně jsem přestal pít. Pak jsem si koupil pozemek v Novém Jižním Walesu. Nazval jsem ho Bohemia. Trvalo mi dalších pět let, než jsem ten rozvod překonal.
Byl váš život v buši skutečně odpoutáním od státního systému?
Tím, že jsem přestal používat elektřinu i telefon, jsem se ocitl v odloučení, v němž jsem přestal vnímat i to, kdo je prezidentem nebo premiérem. Postupně se usadila jakási komunikace s pár sousedy, kteří v téhle krajině nejeví zájem o nějaký širší společenský problémy. Takže časem jsem zjistil, že o dění v Čechách vím daleko víc než o tom, co se děje v zemi, kde žiju.
Jak jste si udržel povědomí, co se děje tady?
Píšu si se svýma dětma a asi tak s deseti přáteli. Tohle undergroundový společenství se nepřeruší nějakou odloučeností. Drby se šíří a doléhají do buše. Lidi za mnou přijíždějí, mám úplný přehled o tom, kdo se rozvedl, kdo se s kým pohádal, kdo umřel… Takhle nějak jsem se dozvěděl o Jirousově smrti (v roce 2011, pozn. red.). Věděl jsem o jeho nemocech. Ale tak úplně jsem to nečekal. Ještě při mé poslední návštěvě jsem obdivoval jeho tělesnej fundament. A říkal jsem si, že by to mohl vydržet.
Dostal jste se jako člověk extrémně svobodného ducha do konfliktu i s australskou státní mašinérií?
Když jsem prodal Bohemii, která mi vyhořela, zkoušel jsem žít na veřejný půdě. Na ní se smíš podle zákona projíždět, procházet, ale nesmíš vzít do ruky sekyrku, udělat si oheň. Když jsem si postavil kemp, přijeli a zbuldozerovali ten můj nepovolenej squat. Když policajti viděli díry na vodu, který jsem si vyhloubil, sepsali podezření, že tam mám ilegální doly na měď. Když chtěli zbuldozerovat můj druhej kemp, tak už bych to musel zaplatit. To by byly ohromný peníze. Tak jsem to zboural sám. Nakonec jsem si znova pořídil soukromý pozemek.
Jak je vidět i ve filmu, pořád něco budujete, hloubíte, v buši stavíte templ, jak říkáte. Co vás k tomu pudí?
Geneticky v sobě máme zahnízděný instinkt vybudovat si nějaký přístřešek, útulek, zázemí. Jen si vzpomeň na to vzrušení, když jsi na písku stavěl hrad. V undergroundu i potom ve Francii jsem se snažil s přáteli vybudovat nějaký ten alternativní objekt, kde bychom se mohli scházet. A v buši pro mě bylo přirozený stavět bez peněz, jen z materiálů, které jsou v přírodě dostupný. Jak jsem se ale přesouval z místa na místo, nikde jsem nic nedokončil.
A co ten templ?
Odjakživa jsem chtěl stavět templ, když jsem se ale do toho pustil, tak jsem pochopil, že templ je každej les, kdekoliv na světě. Nemusíš ho stavět, stačí se pod těma stromama procházet.
Zůstalo ve vašem životě v odloučení místo pro přátelství, které bylo tak podstatné v undergroundu?
Moje komunikace se společností je čím dál horší. Spirituálně jsem ale v těsném kontaktu s aboriginskými aktivisty a s bělochy, kteří se v jejich zájmu angažují. Na mým pozemku teď bydlí mladý Němec, co si vzal za životní poslání boj za práva Aboriginců, kteří ho adoptovali. Jejich touha žít jako suverénní lidé v přírodě se potkává s mojí touhou po autentickém přírodním žití. Oni jsou těma řekama a lesama, do kterých se my převtělit nemůžeme.
Teď jste jezdil napříč republikou s Feralem. Jak to všechno působilo na australského poustevníka?
Jsem z toho v šoku. A nevím, jestli tohle je moje cesta na rozloučenou. Jestli chci letět zpátky a nechat to za sebou. Nebo jestli je to vyhlídková cesta na uvítanou. Výzva k návratu. Koukám na tom putování od města k městu, jestli bych nemohl někde koupit levný dům. Obě možnosti se teď ve mně převracejí. Takže se, jako už mockrát v životě, nacházím ve stavu, kdy nevím, co přijde.
Proč zrovna teď uvažujete o návratu do civilizace?
Natáčení mě zastihlo ve chvíli, kdy už jsem za vrcholem inspirace a ztrácím energii. Fyzicky už toho moc nezvládnu. Zjišťuju, že je pro mě těžké představit si ten život ve stáří. Teď mě zrovna berou křeče do nohy. Třeba napřesrok už nebudu schopný chodit. Pak bych v buši nemoh´ žít. Asi bych musel zase žít ve městě. A to by bylo snazší někde v Čechách.
