12. září 2001 jste mi e-mailem napsal: „Probudil jsem se do jiného světa“. Později jste dodal, že úplně první a ne příliš originální vaše reakce byla: útok na newyorská dvojčata a Pentagon představuje předzvěst 'konce světa'. Co se vám honilo hlavou, když došlo loni 7. ledna k útoku na Charlie Hebdo a 13. listopadu k sériovým útokům v Paříži, kde žijete?
Reagoval jsem neapokalypticky. Dokonce bych svůj tehdejší výrok poopravil: nešlo o předzvěst konce světa, ale o předzvěst konce tehdejšího světa, jak jsme si ho vymysleli po roce 1989. Od té doby svět vnímáme jinak. Jestliže někteří říkali, že rok 1989 znamenal konec dějin, tak to, co se stalo v roce 2015, je konec konce dějin.
Po atentátech v Paříži můj pesimismus nebyl apokalyptického druhu, spíš jsem vnímal silný kontrast s tím, co jsme prožili v lednu po vraždění v redakci Charlie Hebdo. Tehdy bylo cítit ve společnosti velké vzepětí. V Paříži nikdy nedemonstrovalo tolik lidí: milion a půl, a v celé Francii to byly čtyři miliony. Ta demonstrace byla proti terorismu a násilí, ale ze shromáždění vyzařovala pozitivní energie, absentovala nenávist. Bylo evidentní, že se demonstruje pro něco: za svobodu slova jako jednu ze základních hodnot, která ale jako v případě Charlieho může jít do krajností. Šlo o obhajobu voltairovské identity Francie. To bylo to hlavní.
A o co šlo ve Francii po 13. listopadu 2015?
To byla úplně jiná situace. Nikdo nešel do ulic. A taky chyběl jeden terč.
Simultánní atentáty ale jasný terč měly: způsob života naší civilizace...
Ano, když se střílí na koncertě, v kavárnách a jste svědky snahy pozabíjet lidi na fotbalovém stadionu, pak tyto činy ukazují jasným směrem: terčem byla naše svoboda, styl života, kterým džihádisté opovrhují. Najednou došlo k propojení vnějšího konfliktu, který probíhá mimo nás v islámském světě, s domácím problémem, který tu bude nadlouho a klade před nás velice nepříjemné a složité otázky. Prezident Hollande sice vyhlásil válku Islámskému státu, bylo ale třeba si uvědomit, že je to pokus řešit jen část problému a že druhá část bude daleko náročnější a složitější.
Jacques Rupnik
Narozen roku 1950 v Praze, profesor politologie. Vystudoval historii a politologii na Sorbonně ve Francii a na Harvardově univerzitě v USA. Jeho knížka The Other Europe a stejnojmenný šestidílný dokumentární film BBC se dostaly na veřejnost těsně před pádem Železné opony. Je ředitelem výzkumného ústavu Fondation des Sciences Politiques v Paříži a profesorem College of Europe v Bruggách v Belgii. Dále vydal knihy: Historie KSČ, Evropská unie: rozšíření na Východ a na Balkán, Krajina po bitvě a Dvacet let po roce 1989.
Jak byste popsal tu druhou část, o které říkáte, že bude náročnější?
Ta souvisí s tím, jak vysvětlit, proč určitá část mladých lidí z přistěhovaleckých rodin z arabského světa je ochotna použít násilí, jít do největších krajností v zemi, kde jejich rodiče našli druhý domov. Tato situace je nová a neexistují na ni jednoduché odpovědi. Zásadní otázka zní: Jde o radikalizaci islamismu, nebo o islamizaci radikálnosti? Jinými slovy: je to dopad radikalizace části islámu na naše země, ke které dochází v posledních asi dvaceti letech, nebo je to islamizace radikálních skupin obyvatelstva nejen v Islámském státě, ale i v Evropě?
Radikální vzpoury v Evropě existovaly, viz šedesátá a sedmdesátá léta, a v některých případech to vedlo extremistické skupiny k terorismu, jako RAF v Itálii a v Německu, ale tohle je nová situace. Teze islamizace radikálnosti vychází ze zjištění, že dnes není na západním ideologickém trhu radikální alternativa. Tato teze je zajímavá (místo maoistů tu máme islamisty?), ale ne přesvědčivá. Jsou tu zásadní rozdíly: radikální islamismus je z velké části import mezinárodního džihádismu do Evropy. Tehdejší vzpoury (snad i v té násilné verzi) měly v pozadí utopickou vizi, po kapitalismu očekávaly zářné zítřky. Tentokrát jde o čirý nihilismus, o vraždění obyčejných občanů zavržené západní společnosti.
Přemýšlení o přitažlivosti tak zvráceného pojetí náboženství pro malou část mladých lidí z přistěhovaleckých rodin mě vedlo k přemýšlení o tom, co se stalo s našimi západními společnostmi.
Připomeňme si: S úpadkem křesťanské víry v moderní společnosti měla myšlenka dějinného pokroku dávat kolektivní smysl naší pospolitosti. Dějiny jako společný osud, pojítkem zůstává myšlenka něčeho, co nás přesahuje… Zjednodušeně: dějinný pokrok jako náhrada či pokračování křesťanské víry. To vše se vytratilo v době post-moderní, která triumfovala po roce 1989. S odstupem byl tento triumf Západu ale především triumfem globálního trhu, který způsobil, že z naší společnosti se vytratil jakýkoliv kolektivní projekt schopný propojit minulost a budoucnost. Zůstal primát hospodářství a politika zredukovaná na účetnictví pod mediální tyranií přítomnosti. "Třídní boj" byl nahrazen konkurencí identit, a někteří na krajní levici dokonce tvrdí, že sociální otázka dnes splývá se skupinovou identitou, jelikož přistěhovalci jsou novými "psanci této země"... Nestýská se mi po velkých dějinných vizích spásy v Politice, jen konstatuji, že postmoderní Západ nevede jen k atomizované konzumní společnosti jednotlivců hledajících maximální seberealizaci, ale také (mimo Evropu, ale i v předměstích našich měst) k archaické reakci, od občanské společnosti ke kmenové pospolitosti a barbarství.
S úvahou o naší společnosti souhlasím, ale džihádisté nejsou nihilisté: oni přeci vedou náboženskou válku a vraždí cílevědomě jinověrce či bezvěrce. Jejich ideálem nejsou zářné zítřky, ale vítězství Islámského státu, práva šaría v naší civilizaci.
Nevím, jestli ti, co páchali atentáty ve Francii, si mysleli, že uspíší transformaci Francie v jakýsi islámistán. Věří v rozklad západní civilizace a snaží se atentáty vyvolat atmosféru občanské války, reakce většinové společnosti proti přistěhovalcům a spoluobčanům mohamedánské víry. A tím strhnout tuto část obyvatelstva na svou stranu.
Ale jejich fanatismus je cizí tomu, co pojí různá náboženství: židovské, křesťanské a později islám, a to je důstojnost člověka, která souvisí s jeho zranitelností. U nich je naopak šokující totální ztráta soucitu či smilování a kult krutosti, až do inscenace smrti v propagandě. To připomíná spíš fašismus: SS měli na uniformě smrtku a španělští fašisté razili heslo "Viva la muerte!" Proto raději mluvím o nihilismu nebo islámo-fašismu.
Po roce 1989 triumfovala post-moderní doba. Tento triumf Západu byl ale především triumfem globálního trhu, který způsobil, že z naší společnosti se vytratil jakýkoliv kolektivní projekt schopný propojit minulost a budoucnost. Zůstal primát hospodářství a politika zredukovaná na účetnictví pod mediální tyranií přítomnosti.
Proč si nemyslíte, že jim jde o islámistán? Vždyť ve Francii již stojí 2500 mešit, oficiálně tam údajně žije pět milionů přívrženců islámu a o hodně víc neoficiálně. Podle listu La Croix jen 2,9 procenta francouzského obyvatelstva praktikují katolickou víru a 3,8 procenta islám, radikální pospolitosti kolem mešit podporuje Saúdská Arábie. Je tu snaha o islamizaci různých enkláv v Evropě...
Ve Francii žije asi pět milionů obyvatel “islámského původu”, tj. pocházejících z prostředí, kde toto náboženství patří ke kulturní identitě. Francie má tedy největší mohamedánskou komunitu v Evropské unii, ale také největší židovskou obec (přes půl milionu). Prvním náboženstvím ve Francii je katolicismus, ale je pravda, že čím dál méně katolíků chodí do kostela, zatímco u mohamedánů je daleko vyšší procento věřících navštěvujících pravidelně obřady. Je třeba rozlišovat několik prolínajících se pojmů. Islám jako náboženství značné části přistěhovalců, kteří přišli do Francie od konce šedesátých let, islamismus, jako zatím okrajový pokus zavést do života společnosti náboženská pravidla (šaría) a radikální verzi islamismu, která vede malou skupinu mladých (asi 1500 francouzských občanů bojuje v řadách takzvaného Islámského státu v Sýrii) až k džihádu, k násilí proti stoupencům jiné víry nebo neznabohům.
To hlavní, na co se nyní Evropané ptají, je: Jak se to mohlo stát?
Pokud jde o přistěhovalce, došlo během posledních čtyřiceti let k posunu od myšlenky “asimilace” (tradiční republikánský přístup) k myšlence “integrace” a dnes se mluví o “začlenění” (nebo o “boji proti vyčlenění”). Posun v pojmech, které používáme, souvisel nejen s početním růstem imigrace, ale také se zjištěním, že klasický francouzský model (stejná práva, ale absolutní neutralita veřejného prostoru) ustupuje „multikulturalismu“, tedy myšlence, že „začlenění” migrantů z jihu vyžaduje akceptaci jistého stupně různosti kulturně-náboženských komunit ve společnosti. To mimochodem už dávno provozují Britové i Holanďané. A výsledky nejsou vůbec přesvědčivé, naopak vytvořilo se prostředí pro šíření nejen náboženských praktik, ale také pro přijetí radikálních směrů, které usilují o vyčlenění z většinové společnosti.
Můj kolega Gilles Kepel poukazuje na několik vysvětlení šířícího se vlivu salafismu (novodobý radikální směr islámu, pozn. red.) na předměstích: některé jsou dobře známé jako selhání školství, jiné jsou novější: věznice jako inkubátor džihádismu (nazval bych to islámo-gangsterismus), neuvěřitelná účinnost kyber-džihádismu, kterým se šíří protizápadní propaganda, odpovědnost politických elit (příliš uzavřených přistěhovalcům) a úřadů, které se radši dívaly jinam nebo v rámci pochybného pojetí multikulturalismu tolerovaly rostoucí vliv salafistů. Naše společnost dovolila manipulaci s pojmem “islamofobie”, která znemožňovala kritiku jistých praktik a posilovala u obyvatel mohamedánského vyznání identitu oběti.
Koncem šedesátých let byla předměstí převážně dělnická a hlasovala pro komunistickou stranu. Dnes se tato “opuštěná území” zmítají v dvojí křeči: salafisté versus islamofobové (skuteční), kteří hlasují pro Národní Frontu Marine Le Penové. Islamismus a protipřistěhovalecký (a protievropský) nacionalismus se vzájemně podporují.
A to ve chvíli, kdy přichází obrovská vlna migrantů z Maghrebu a ze Středního východu. V tomto kontextu je každá odpověď složitější, politicky také choulostivější a nebezpečnější.
Jsme za této situace schopni udržet Schengen a vůbec celý projekt sjednocování Evropy?
Určitě propojení migrační vlny a teroristických útoků představuje nebezpečí. Evropa postavená na otevřenosti a volném pohybu zboží, služeb, peněz a obyvatelstva, tedy na tom, čím byla zároveň přitažlivá, je vskutku ohrožená. Celý svět v tom viděl po roce 1989 největší klady. Všichni si na to zvykli jako na samozřejmost. Když zrušíte hranice mezi státy, spoléháte nutně na to, že existuje vnější hranice a pak vám někdo řekne, že ji nemáte. To nám sdělila řecká vláda, když řekla, že stovky ostrovů není schopná uhlídat, protože jsou jen pár desítek kilometrů od tureckých hranic, kde čekají statisíce uprchlíků.
To byla první špatná zpráva pro Evropany. Druhou dostali od německé kancléřky, když učinila velké humanitární gesto a všechny pozvala. Pak se k ní přidalo Rakousko, já tomu říkám humanitární anšlus. Bylo to velké gesto, které ale obsahuje rizika a nebezpečí.
Když se podíváme na životopis Angely Merkelové, tak ona, jako dcera protestantského faráře, ani nemohla jednat jinak...
Ona skutečně hovoří jako protestantský farář, ale zároveň je státník, a to jsou dvě odlišné kategorie. Státník má dbát nejenom na to, aby byly respektovány jisté hodnoty, ale musí i domýšlet následky svých činů. Samozřejmě, Německo prožívá demografický propad a zároveň ekonomický růst: chybí jim pracovní síly, a proto migrační vlnu podporuje i německý byznys. Ale paní kancléřka zapomíná, že Německo je sice nejsilnější země v Evropě, ale jeho situace je výjimečná jak v hospodářském, tak v demografickém i v historickém kontextu. Výsledek je působivý, když si uvědomíme, že před sedmdesáti lety posílali vlaky Židů, Romů a komunistů na východ do vyhlazovacích táborů, a nyní podobné vlaky s migranty míří opačným směrem. To je velice silná symbolika.
Jenže ona tím porušila pravidla Schengenu a to je začátek konce, pokud nebudou rychle nastolena nová pravidla. Nebo to vidíte jinak?
Paní Merkelová zapomněla na to, že zruší-li Schengen a Dublin, tedy dohodu o azylu, musí říci, čím tato pravidla nahradí. To je povinnost každého odpovědného politika. Politika jede rychle, a takové vakuum se nesmí prodlužovat, zvlášť když dnes se na davy uprchlíků všichni Evropané mohou dívat každý večer v přímém přenosu. Jsme v pasti dvou extrémů: ve jménu nejlepších úmyslů rozboříme pravidla, a pak máme další extrém, který představují Středoevropané: ti se zase ve jménu svých předsudků a zkušeností kvůli migrační vlně negativně vymezují vůči evropskému projektu. Zbytek Evropy se snaží řešit problémy a držet s Německem krok, ale zároveň jasně upozorňuje, že nelze zrušit hranice a nemít vnější hranici. Pokud tohle nezvládneme a politici to nepochopí, lidé chtějící hlavně bezpečnost začnou logicky volat po vládě silné ruky. Evropa byla donedávna synonymem jistoty, prosperity a bezpečí. Teď už to neplatí, najednou pro část naší společnosti znamená kulturní nejistotu či “civilizační úzkost”.
Jistota, prosperita a bezpečí... Jenže právě tyhle hodnoty zároveň vedly k tomu, že jsme ztratili schopnost se bránit, že naše armády jsou slabé a odhodlání za naše vymoženosti bojovat a padnout se minimalizovalo. Proto jsme tak snadným objektem, jak nám připomíná Amerika. Jich je přes 300 milionů, nás v Evropské unii přes 500 milionů. Oni tam mají asi 12 milionů nelegálních běženců a neblázní z toho, kdežto my už po příchodu milionu lidí začínáme být hysteričtí.
Argument lze obrátit: to, že kromě běžného migračního procesu letos našlo přístřeší v Evropě milion a půl uprchlíků, je svým způsobem poklonou: je to nejbohatší, relativně vzato nejbezpečnější místo na světě, které zaručuje migrantům podmínky a práva, která by jinde nenašli. Čtu občas nesmysly na téma “pevnost Evropa”, ale nutno připomenout, že (nehledě na letošní mimořádnou uprchlickou vlnu) za posledního čtvrt století EU vstřebala každý rok milion a půl „legálních“ migrantů. Jen ve Francii je to průměrně 200 až 250 tisíc každý rok. To že je “pevnost”?
Za katastrofu na Středním východě mohou do značné míry Spojené státy (válka v Iráku, která nejen svrhla Saddámův režim, ale vyvolala zhroucení státu a občanskou válku, která se přenesla do Sýrie v rámci širšího konfliktu mezi sunnity a šíity), ale přitom nechtějí přijmout utečence z této oblasti. Evropa se stala a zůstane hlavní destinací současné migrační vlny.
Moje obava je dvojí: z neschopnosti Unie zavést rychle společnou ochranu vnějších hranic a společná pravidla pro azylovou politiku. Selhání či otálení v těchto věcech jen otevírá prostor sílícím antievropským národoveckým silám.
A za druhé, z naší neschopnosti integrovat obrovskou vlnu přistěhovalců. Máme morální i právní povinnost pomoci azylantům, ale máme také právo a snad i povinnost jim říci, kdo jsme a jaké jsou naše hodnoty. Nehledě na jejich počet, nebudeme mít šanci je integrovat do evropských společností, pokud jim nesdělíme, za jakých podmínek jsou v Evropě vítáni.
Mohl byste ty podmínky vyjmenovat?
Jsme pluralitní demokratické společnosti založené na vládě zákona. To znamená, že lpíme především na zajištění svobody slova, a pokud dojde ke sporu, máme na to soudy, ne násilné prostředky. Jsme společnosti, které zajišťují rovnoprávnost mužů a žen, a porušení tohoto principu z jakýchkoliv důvodů (kulturně-náboženských) je pro nás nepřijatelné. Po tom, co Evropa zažila ve 20. století, je pro nás antisemitismus totálně nepřijatelný. Zavržení antisemitismu se po Osvětimi stalo součástí evropské identity. Je důležité toto připomenout, jelikož přicházíte z regionu, kde je antisemitismus velmi rozšířený a prezentuje se většinou jako totožný s antisionismem. Nechceme do Evropy importovat konflikty ze Středního východu. Zásadně odlišujeme náboženství a politiku, soukromou a veřejnou sféru. Náboženství je soukromá věc každého občana a samozřejmě je zaručena svoboda náboženského vyznání, ale také možnost toto vyznání opustit…
Přemýšlet o podmínkách integrace dnes znamená přemýšlet o vztahu hranic Evropy a hranic evropské tolerance.
Paní Merkelová zapomněla na to, že zruší-li Schengen a Dublin, tedy dohodu o azylu, musí říci, čím tato pravidla nahradí. Politika jede rychle, a takové vakuum se nesmí prodlužovat, zvlášť když dnes se na davy uprchlíků všichni Evropané mohou dívat každý večer v přímém přenosu. Pokud tohle nezvládneme a politici to nepochopí, lidé chtějící hlavně bezpečnost začnou logicky volat po vládě silné ruky. Evropa byla donedávna synonymem jistoty, prosperity a bezpečí. Teď už to neplatí, najednou pro část naší společnosti znamená kulturní nejistotu či “civilizační úzkost”.
Ale právě zrušení hranic jsme považovali za známku naší síly.
Za známku naší něžné síly. Mysleli jsme si: jsme tak přitažliví (Adenauer tomu říkal “Magnet Europa”) a tak ekonomicky výkonní a tak otevření, už sedmdesát let neválčíme, že tato naše myšlenka se rozšíří i do dalších zemí...
... myšlenka se rozšířila, a proto sem tolik lidí přichází.
Ale přecenili jsme naši schopnost nenásilným způsobem ovlivnit své okolí. Model, na kterém byla dosud postavena evropská zahraniční politika a hlavně ta sousedská politika, nestál na tom, že jsme nejsilnější, nejmocnější a že máme největší armádu, ale na tom, jací jsme. Spoléhali jsme na přitažlivost společenství národů, které spolu sedmdesát let neválčí a které přijalo společné hodnoty. Mysleli jsme si, že nemusíme ukazovat svou sílu tím, jak zasahujeme na druhém konci světa, že stačí, když budeme důsledně ukazovat, jací jsme, a proto se náš model bude šířit. Otevírali jsme svůj trh sousedům a doufali, že oni na oplátku převezmou evropské normy, a to nejen ekonomické, ale i demokratického vládnutí.
Druhá myšlenka, která s tím souvisela, chtěla zvýšit mobilitu: ulehčit vízovou politiku a tím i cirkulaci lidí a myšlenek. Třetí se týkala peněz: chtěli jsme pomáhat všem, kteří se chtěli reformovat. Chtěli jsme náš vliv šířit směrem z centra na periferii. Dokonce jsme si mysleli, že náš model by mohl inspirovat i mezinárodní společenství v Jižní Americe, v Asii atd.
V poslední době jsme zjistili, že je to trochu naopak. Už to není centrum, které vnucuje evropské periferii své normy, ale násilí a chaos periferie se vnucují Evropě a zpochybňují její model.
Tak tomu bylo v historii vždycky: centrum zpohodlnělo a dravější periferie ho přemohla. Nedokazuje to jen naši naivitu?
Proto všechny atentáty pro nás jsou brutálním probuzením. Celý evropský model vznikl na myšlence, že lze popřít geopolitiku, protože jsme si mysleli, že jde o pavědu, která legitimizovala imperialismus, abych to řekl zjednodušeně. Od 19. století mělo geopolitické myšlení vždy záměr imperiální a někdy i násilně imperiální. To způsobilo v Evropě dvě války. Proto jsme chtěli okleštit mocenskou politiku, politiku síly. Proto jsme začali založením Evropského společenství uhlí a oceli, tj. surovin, na kterých stál válečný průmysl. Evropská integrace jako mírový projekt. Problém je v tom, že naše okolí nemyslí stejně jako my. Geopolitika nás dohnala hlavně v roce 2015 na Ukrajině a stále narážíme na nedořešení starých geopolitických problémů na jižním břehu Středozemního moře. Toto probuzení je velice tvrdé kvůli migrační vlně i terorismu a Evropa musí najednou začít myslet v jiných kategoriích. Politika, kterou jsme doposud prováděli, byla politikou pro dobré počasí. Nyní jsme v bouři. Teď se teprve ukáže, jestli evropský projekt může obstát, a vůbec to není zaručené. Evropa není samozřejmost: co se dalo dohromady, se dá taky rozebrat.
Lze takový model udržet jen vznešenými slovy? Jsou současní evropští politici dost silní, aby dokázali jednat jinak, když mezi nimi nevidíme osobnosti typu De Gaulla, Churchilla či Adenauera, když současní politici jsou většinou jen produkty stranických aparátů, které se osobností bojí?
Evropský projekt udržíme jen tehdy, pokud tu bude vůle a schopnost se bránit. Současná Evropa nemá ani jedno. Ale pak jsou jednotlivé země: Francie má po atentátech vůli i schopnost, má vojenskou kapacitu, nikdo jiný kromě Británie nic takového nemá. Německo má částečně schopnost, ale nemá vůli. Na sílu a současné zásahy, jak mi řekli němečtí kolegové, nevěří. Nebo jsou země jako Polsko: to má vůli, ale nemá schopnost. Těch, co mají obojí, je málo. Pokud Evropa zůstane u přesvědčení, že velké problémy za nás vždy někdo vyřeší, že za námi stojí Spojené státy, tak je to omyl. Model něžné síly fungoval v době bezpečného přístřeší, které zaručovaly Spojené státy a výjimečné pořádky po roce 1989. To se změnilo: Amerika už není tím, čím bývala, do hry se vrací imperiální Rusko. Řešíme problémy bývalých říší: sovětské říše a na jihu bývalé Osmanské říše. První věc, kterou vyhlásil Islámský stát, bylo, že zrušil dohody uzavřené před koncem první světové války, takzvanou Sykes–Picotovou linii, která určovala hranice Sýrie, Iráku atd. I Turci dnes mluví o postosmanském prostoru. Evropa toto myšlení zamítla, ale ono se vrací.
Myslíte, že ruský imperialismus, atentáty a příliv běženců stačí, abychom začali myslet jinak?
Být společně v ohrožení někdy může společnost posílit. I pocit sounáležitosti a ochoty společně jednat. Nevím, ale doufám, že to, co se dělo na Ukrajině a jinde na jihu, by mohlo být podnětem ke změně, ale nejsem si tím jist. Evropané se naivně snažili stát velkým Švýcarskem, ale to nemůže fungovat. Jinak budeme posledními vegetariány ve světě masožravců.
To „vegetariánství“ jste vy sám podporoval. Cítíte za dnešní situaci spoluodpovědnost?
Ano, celá ta koncepce je odpovědí na naše 20. století. Tohoto odkazu si musíme vážit, ale máme i odpovědnost jej přenést do nového světa 21. století, kdy Evropa už není ani mocenským středem světa, ani objektem globální rivality dvou supervelmocí jako za studené války. Chce-li být Evropa v dnešním světě hráčem, musí si uvědomit, že nemůže být ekonomický obr a politický trpaslík, a pokud se odhodlá mít úměrnou politickou ambici, tedy skutečnou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, musí na to dát patřičné prostředky. Nikdo z nás, ani ten nejúspěšnější, nemůže uspět na vlastní pěst.
Snaha vnutit naši logiku, agendu a pokud možno pravidla hry evropskému okolí vyžaduje nové přístupy zahrnující kombinaci mocenských (případně i vojenských), ekonomických (obchod i sankce) a politických prostředků. Mluvíme tedy o nutnosti politické Evropy. Krize eura nás nutí domýšlet politickou dimenzi společné měny. Krize našeho sousedství nás nutí domyslet Evropu jako mocnost. To je můj logický závěr, ale nejsem si jist, zda dnešní stav evropských elit i veřejného mínění umožní takový vývoj.
Přecenili jsme naši schopnost nenásilným způsobem ovlivnit své okolí. Spoléhali jsme na přitažlivost společenství národů, které spolu sedmdesát let neválčí a které přijalo společné hodnoty. Mysleli jsme si, že nemusíme ukazovat svou sílu tím, jak zasahujeme na druhém konci světa, že stačí, když budeme důsledně ukazovat, jací jsme, a proto se náš model bude šířit.
Také bychom mohli říci, že bipolární svět je pryč a v multipolárním systému je najednou mnoho predátorů, a proto model něžné síly vypadá najednou naivně.
Bipolární svět byl nespravedlivý, ale stabilní a do jisté míry předvídatelný. Ty nepředvídatelné situace se odehrávaly mimo Evropu. V Africe nebo v Asii, ale to bylo daleko. Po roce 1989 byl svět unipolární, ale byl to jen moment: trval deset let. Mnozí očekávali svět multipolární, který bude také světem multilaterálním: nastane nová rovnováha, potřeba vyjednávání a - proč ne - hvězdná chvíle mezinárodních organizací. Nyní máme třetí fázi: svět je apolární. Náš svět nemá žádný pól a je tu řada aktérů, kteří jsou velice odlišní, ale mají jedno společné: odmítají západní hegemonii předešlého období. Mimo jiné i proto, že svět se změnil. Pozice Západu je v globálním světě jiná. Po roce 1989 Evropa a Severní Amerika produkovaly přes šedesát procent světového HDP, po pětadvaceti letech je to jen čtyřicet procent. To je nejrychlejší propad, který v dějinách známe.
Může za to hlavně Čína, Indie, Brazílie atd.?
Na mezinárodní scéně jsou noví hráči. Chtělo se připojit i Rusko a Jižní Afrika, ale jak se ukázalo, Rusko na to nemá ekonomicky, a proto to kompenzuje vojensky. Ale patří k těm zemím, které zamítají unipolární svět. Naše civilizace ztratila hospodářský vliv i legitimitu. Vojenské zásahy po akci v Iráku považují státy mimo Evropskou unii a USA jen za záminky ke svržení režimů a získání kontroly nad nerostným bohatstvím.
Nemáte obavy z toho, že ztratíme převahu i v univerzitním světě, jak o tom hovoří postavy Michela Houellebecqa v jeho posledním sci-fi románu Podvolení, v němž Novou Sorbonnu koupí Saúdští Arabové poté, co jim Katařané vyfoukli Oxford?
Romány, zejména ten poslední Houellebecqův, je třeba číst jako… romány, ne jako reportáž nebo popis dnešního stavu. I když Sartre říkal, že čte rád sci-fi, jelikož dává dobrý odhad strachu, který máme ze sebe samých.
Pokud existuje sféra, kde si Západ - Severní Amerika a Evropa - udrží svoji pozici, tak právě ve světě univerzitním, v oblasti vzdělávání a bádání. Ano, jsou zde pokusy si koupit vstup do tohoto prostředí přes financování různých výzkumných projektů, ale vidím v tom podobné nebezpečí, jako když farmaceutické firmy mají zájem o financování toho či onoho projektu v oboru chemie nebo biologie. Univerzity na to mají svá deontologická pravidla a ta je důležité hlídat. Sorbonu nikdo nekoupí, protože není na prodej!
Rozhovor je součástí knihy Evropa, Rusko, teroristé a běženci, kterou v roce 2016 chystá nakladatelství Mladá fronta.
