Jiří Leschtina Jiří Leschtina | Rozhovory
18. 3. 2015 9:00

Iva Brožová: S žalobou na Klause jsem neváhala ani minutu

Spravedlnost nehledejte jen v zákonech, hlavní je rozhodovat podle zdravého rozumu, říká v rozhovoru bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu, která v lednu odstoupila a odešla do penze.
"Všechny totality se vyznačují množstvím zákonů, které coby pravidla chování vytěsňují svobodu, protože vám vezmou prostor chovat se jinak."
"Všechny totality se vyznačují množstvím zákonů, které coby pravidla chování vytěsňují svobodu, protože vám vezmou prostor chovat se jinak." | Foto: ČTK

Přehlídka „skalpů“ politiků, jež nashromáždila bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, docela vyráží dech. Zvítězila nad prezidentem Klausem a ministrem spravedlnosti Němcem, kteří se ji před lety pokusili za podpory premiéra Paroubka sesadit. Odrazila útoky ministrů Pospíšila a Kalouska a svlékla ze soudcovského taláru místopředsedu Nejvyššího soudu Pavla Kučeru, jehož pohnala před kárný senát za jeho roli v kauze Čunek.

Když mě ale veze svým vozem z nádraží do svého bytu v tiché brněnské čtvrti, mluvíme o někom úplně jiném - o jejím otci, válečném pilotovi britské bombardovací perutě. „Podívejte, tamhle na domě, kde jsme bydleli, se tatínkovi nějakým zázrakem podařilo za normalizace udržovat vitrínu s materiály o našich válečných letcích na Západě.“

Jaké máte vzpomínky na dobu, kdy se váš otec, stejně jako další jeho spolubojovníci v Británii, stali nepohodlnými komunistickým diktátorům?

Moje první vzpomínka na otce je z doby, kdy rodiny západních letců byly násilně přestěhovávány do všech koutů země. V našem případě to byl rodinný domek částečně obydlený rodinou Romů v Komárově. Tatínek mi dělal při svíčce rukou „zajíčky“ na stěnu a najednou stín zajíčka vystřídal revolver. Prostě si pro něj přišli a odvedli ho k jednomu z mnoha výslechů. Mezi otcem a dcerou najednou byl revolver.

Otec vás od studia práv zrazoval. Proč?

On říkal, že je stokrát lepší být podprůměrnou techničkou než kdovíjakou právničkou. Protože zažil, jak může být právo zneužito. On byl zajat a odsouzen nacisty k trestu smrti: „v souladu s právem“. A pak viděl, jak jeho spolubojovníky komunisté soudili a zavírali a zase v souladu s právem. Odtud pramení moje přesvědčení, že textem zákona se problém práva nevyčerpává. Aby něco bylo v souladu s právem, tak to musí být v souladu nejen se zákonem, ale i se základními hodnotami a hlavně s ideou spravedlnosti. Všimněte si, že všechny totality se vyznačují množstvím zákonů, které coby pravidla chování vytěsňují svobodu, protože vám vezmou prostor chovat se jinak.

Po studiích jste odmítla vstup do KSČ a zakázali vám učit na právnické fakultě. Ani na chvíli jste neváhala, než jste řekla komunistům Ne?

Vůbec ne. To nebyl projev mého odporu proti režimu. Šlo mi o záchranu mojí identity. Prostě nezpronevěřit se a nezatížit si svědomí vlastním selháním.

Hodně vašich kolegů ale bralo vstup do strany jako nutnou úlitbu, kterou si lehce zdůvodnili.

V tom právě byla zrůdnost normalizace, že nutila lidi uvažovat tímhle způsobem. Já jsem cítila, že kdybych vstoupila do KSČ, do konce života bych si připadala bezcenná.

Iva Brožová

Nejvyšší soud ČR - Iva Brožová

Narodila se v roce 1951 v Brně.

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, poté působila jako soudkyně Městského soudu v Brně. V letech 1993 až 1999 byla soudkyní Ústavního soudu, od roku 1999 soudkyní Nejvyššího soudu.

V roce 2002 ji prezident Václav Havel jmenoval předsedkyní Nejvyššího soudu. Se jmenováním nesouhlasil ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš ani opoziční ODS.

Prezident Václav Klaus ji v roce 2006 z čela Nejvyššího soudu odvolal. Brožová podala stížnost k Ústavnímu soudu, podle které bylo odvolání v rozporu s ústavou a nebylo řádně odůvodněno. Soud jí dal za pravdu.

V roce 2007 navrhl ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (tehdy ODS) zahájit kárné řízení s Brožovou kvůli téměř čtyřicetimilionové pokutě, kterou Nejvyššímu soudu uložil finanční úřad za administrativní chyby v hospodaření. Kárný senát ale kárnou žalobu na Brožovou zamítl. Pokutu nakonec soud zaplatit nemusel.

V roce 2013 prohlásil prezident Miloš Zeman, že ztratil v Brožovou důvěru. Podle něj se měla distancovat od verdiktu Nejvyššího soudu, kvůli kterému Nejvyšší státní zastupitelství zastavilo trestní stíhání tří exposlanců ODS ve věci údajné korupce. Brožová se i po prezidentově výzvě odmítla k verdiktu vyjádřit s tím, že by ohrozila nezávislé nalézání práva.

V lednu 2015 na funkci předsedkyně Nejvyššího soudu rezignovala s vysvětlením, že dosáhla důchodového věku. Podle svých slov chce nyní hlavně odpočívat.

Jak to, že vás z justice nevyhodili?

Oni mě sice v ní nechali, ale přeřadili mě do agendy spořitelen a pojišťoven, kde jsem za soudcovský plat vykonávala administrativní práci. Časem jsem ale pak mohla soudit rozvody a některou další společensky málo exponovanou agendu.

Co vám pomáhalo překonávat těžké časy?

Zpočátku hlavně rodina. Hlavně narození syna Jaroslava dalo mému životu ten nejpřirozenější smysl. Manželova rodina byla věřící a chtěla syna pokřtít. Jenže problém byl, že já jsem pokřtěná nebyla a neměla jsem zrovna vřelý vztah k církvi. Můj tatínek i dědeček, který strávil válku v Buchenwaldu, byli přesvědčení ateisté.

Co je k tomu vedlo?

Říkali, že kdyby Bůh byl, tak by nedopustil takové hrůzy, jakými prošli. Náš rodinný přítel profesor Vladimír Čermák, pozdější soudce prvního českého Ústavního soudu, mě seznámil s tajně vysvěceným katolickým biskupem Stanislavem Krátkým. To nebyl žádný holubičí pánbíčkář, ale krásný statný muž, ten když kázal, tak se kostel otřásal v základech. Obrovský vzdělanec, který věděl, že překročení církevních formalit nemusí být zradou boží vůle. Ten taky našeho syna pokřtil.

Změnilo to váš vztah k víře?

Profesor Čermák a pan biskup mi otvírali nové obzory. Poslouchala jsem jejich úžasné debaty a uvědomovala jsem si, že chci patřit k těmhle chlapům, do téhle party. Jejich svět víry přinášel světlo a obrovský přesah do šedi a průměru, ve kterém jsme všichni žili. Složitě, ale nezadržitelně jsem dospívala k rozhodnutí dát se pokřtít.

Ateismus vašeho otce a dědečka už nebyl překážkou?

Pořád jsem řešila, jestli příklonem k víře nezradím jejich pravdu. Ale moje pochybnosti definitivně rozptýlil americký politolog českého původu Michael Nowak, který v jedné pražské přednášce na adresu ateistů řekl: „Někteří z nich mohou být v hlubinách svého svědomí tak věrní světlu čestnosti, soucitu, odvahy, jak jen je jim dáno. Při tom světle, které mají, mohou být Bohu milejší než ti, kterým je dána náboženská víra.“ V tu chvíli jsem pochopila, že ani otce, ani dědečka křtem nezradím.

Prezident Havel vás v roce 1993 úspěšně navrhl na soudkyni Ústavního soudu. Co tenhle první český konstituční tribunál znamenal pro hledání základů svobodného demokratického státu?

Zformuloval doktrínu, jak vytvářet právní stát, a to ještě v kontextu komunistických zákonů. Že povinností soudce je hledat spravedlnost i nad rámec zákonů. Že při hledání spravedlnosti nestačí text zákona, nestačí znát právo, ale musíte zvažovat všechny hodnoty uznávané civilizovanými národy. Především však musíte začít rozhodovat podle zdravého rozumu.

Jak se ale ubránit pasti, že budete vykládat právo podle hodnot, které jsou sice správné, blíží se požadavkům zdravého rozumu, ale nemají oporu v ústavě?

Ale na povaze hodnot jako ideálně typických tvarů nic nemění to, že nejsou napsány v ústavě. Soudce musí mít v takovém případě odvahu jít i za psaný text ústavy, respektive Listiny základních práv a svobod.

Odvaha ale byla v polistopadové justici, v níž převládali soudci z dob komunismu, poněkud popelkou.

Tím spíš bylo důležité, že Václav Havel poskládal první Ústavní soud z bývalých politických vězňů, disidentů nejrůznějšího druhu a vzdělanců s obrovskými životními zkušenostmi. Dneska umí vést pěkné řeči o právním státě a demokracii kdekdo. Ale tohle byli opravdoví chlapi, za kterými byly konkrétní odvážné činy a náročné postoje. Jejich stanoviska a verdikty byly podloženy skutky, oni byli věrohodní už svým způsobem života.

Jak jste se mezi nimi cítila?

Jako v právnickém nebi. Já jsem tam byla něco jako savý papír. Přitom tam člověk prožíval i momenty člověčiny, které na Nejvyšším soudě nikdy nemohou nastat.

Jaké například?

Sedět třeba vedle Vojtěcha Cepla byl fakt zážitek. Když jednou hovořil k nějaké kauze tehdejší poslanec Vyvadil, pan profesor nesmírně intelektuálně trpěl. Vytáhl ze spisů svorku, zavěsil si ji na ušní boltec a dloubal do mě loktem, abych obdivovala, jak mu náušnice sluší. Pan profesor Cepl na nás taky zkoušel svůj „zpříčetňovací rituál“: Když už jsme dlouho debatovali nad nějakým problémem, já už jsem mezitím ztratila pojem o jeho podstatě, zpravidla vstal, chytil se za hlavu, začal chodit kolem stolu a opakoval: „To právo je tak těžký, to právo je tak těžký! Já se tady dusím!“ Pak si zase sedl, tvářil se jakoby nic - a podstata byla na světě.

"Dneska umí vést pěkné řeči o právním státě a demokracii kdekdo. Ale v prvním Ústavním soudu byli opravdoví chlapi, za kterými byly konkrétní odvážné činy a náročné postoje. Oni byli věrohodní už svým způsobem života."

Vy jste ale Ústavní soud opustila předčasně a stala jste se soudkyní Nejvyššího soudu. Za dva roky vás Václav Havel jmenoval předsedkyní Nejvyššího soudu a vaši předchůdkyni Elišku Wagnerovou prosadil na Ústavní soud. Tuhle rošádu, která iritovala mnohé politiky, včetně tehdejšího vicepremiéra Pavla Rychetského, jste měli s prezidentem domluvenou?

Ano, takový postup byl domluvený na sezení, kde byl prezident, profesor Klokočka, ředitelka právního odboru Hradu Brigita Chrastilová, já a Eliška Wagnerová. A samozřejmě bylo třeba součinnosti s doktorem Motejlem, jako ministrem spravedlnosti. Ale já jsem si šla ještě pro požehnání k profesoru Čermákovi.

Nebál se, že z právnického nebe jdete rovnou do lví klece?

On mě měl přečtenou. Když jsem na Ústavním soudu vyhrála spor s prezidentem Klausem, řekl mi příslušník justiční stráže, který mě doprovázel z budovy: „Když jste od nás odešla, říkal jsem profesorovi Čermákovi, co si tam paní doktorka počne, taková drobná, křehká. Ale pan profesor již tehdy odpověděl: Nebojte se, paní doktorka je dcerou zahraničního letce. Ona bude bojovat.

Rozhodla byste se znovu přejít na Nejvyšší soud, kdybyste věděla, co vás tam čeká?

Asi bych to už podruhé neudělala. Ale ne kvůli sporům s Klausem a dalšími politiky. Havlovu nabídku jsem přijala kvůli své vizi, že je potřeba, aby hodnotové nazírání práva přeskočilo z Ústavního soudu i na Nejvyšší soud. Ale zpětně vidím, že vývoj se nedá uspěchat. V tom prostředí jako bych pořád mluvila jinou řečí.

V tomhle jste tedy prohrála?

Zcela jistě to nebylo vítězství. O svých přístupech k právu a návrzích řešení jsem mluvila na každém kolegiu. Ale nebyla tam žádná velká otevřenost.

Asi není divu v instituci, kde byla největší koncentrace bývalých členů KSČ v justici vůbec.

Psychologicky vzato, pokud se chcete jako soudce totalitního režimu stát soudcem v demokratickém státě, tak si musíte vytvořit nějaký ostrůvek jistoty. A ten pro mnoho ze soudců spočíval v přesvědčení, že za totality neselhali. A to jen díky tomu, že se drželi textu zákonů. A proto se jich drží dál. Dokonce mi někteří říkali, že právě úzkostlivým lpěním na textech zákonů čelili komunistické zvůli.

"V prostředí Nejvyššího soudu jako bych pořád mluvila jinou řečí než ostatní."

Co si o tomhle jejich přesvědčení myslíte?

U „soudcování“ jde přece o to, aby přibývalo spravedlivých rozhodnutí v souladu se zákonem a ubývalo rozhodnutí, která jsou sice v souladu se zákonem, ale zjevně nespravedlivá.

Jak dlouho jste se rozhodovala, než jste se pustila do boje s prezidentem Klausem poté, co vás odvolal?

Ani minutu. Já jsem dobře věděla, že musím konat okamžitě. Protože už byl za mě nachystaný exministr Jaroslav Bureš. Kdyby ho prezident jmenoval, tak i když budu nakrásně úspěšná, trůn bude mezitím už obsazen. Takže jsem musela konat promptně a žádat Ústavní soud o odložení vykonatelnosti prezidentova rozhodnutí.

Přece jen to musel být nevšední pocit, sepisovat žalobu na hlavu státu.

Když jsem sepisovala návrh na zrušení mého odvolání, přemýšlela jsem, čím začít, a současně jsem věděla, že v obrovském pětidílném opusu Otázka demokracie od profesora Čermáka musí být, co hledám. Namátkou jsem otevřela jeden díl a oči mi padly na odstavec, kde stálo: „Odpor proti bezpráví je povinností nejen k sobě samému. Ale je současně povinností i vůči celku. Hájí-li jednotlivec své právo, hájí tím současně platnost práva vůbec. Odpovědnost nemají pouze ti, kteří zákon přestupují, ale i ti, kteří neměli odvahu jej uhájit.“ No a mohla začít moje žaloba proti prezidentu republiky.

Druhou část rozhovoru s Ivou Brožovou si můžete přečíst zde.

 

Právě se děje

před 3 minutami

Bílý dům oznámil, že se nehodlá účastnit řízení v Kongresu, které se týká možné ústavní žaloby na prezidenta Donalda Trumpa

Trump čelí snaze demokratů zbavit ho funkce kvůli červencovému telefonátu, v němž vyzýval nového ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby spolupracoval na vyšetřování jeho demokratického politického rivala Joea Bidena. Demokraté to označují za nepřípustné zatahování cizího státu do kampaně před prezidentskými volbami, které Američany čekají příští rok v listopadu.

Právní poradce Bílého domu Pat Cipollone označil vyšetřování prezidenta Trumpa kvůli ukrajinské aféře za "naprosto neopodstatněné" a nespravedlivé. 

Podle stanice CNN by členové právního výboru měli o žalobě hlasovat v týdnu od 9. prosince. Celá Sněmovna reprezentantů by pak mohla o ústavní žalobě rozhodovat v předvánočním týdnu po 16. prosinci. Poté se obžaloba dostane k projednání Senátu, kde však Trumpovi republikáni mají většinu a je krajně nepravděpodobné, že by návrh zbavit prezidenta úřadu podpořili.

Zdroj: ČTK
Další zprávy