reklama
 
 

Jacques Rupnik: Zvítězí Clintonová. Nikdo ale neví, jaká bude

27. 10. 2016
Není snadné prosazovat šíření demokracie, když v Americe nabízí tak žalostnou tvář jako v prezidentské kampani, říká politolog v rozhovoru s Karlem Hvížďalou.

8. listopadu proběhne ve Spojených státech volba prezidenta, kterým se může stát jen ten, kdo dostane nadpoloviční většinu hlasů z 538 volitelů, tedy 270. Jak byste charakterizoval dva hlavní kandidáty: Hillary Clintonovou za demokraty a Donalda Trumpa za republikány? V čem se liší a co mají společného?

Clintonová je vnímána jako kandidát establishmentu, žena bývalého prezidenta, který předsedal optimistické fázi globalizace v devadesátých letech; je to bývalá senátorka a ministryně zahraničních věcí, a proto představuje politickou zkušenost a kontinuitu z hlediska institucí a zahraničněpolitické orientace.

Trump je naopak kandidátem populistické vzpoury proti establishmentu a prezentuje se jako kandidát změny. Clintonová se prosadila v primárkách jako preferovaný středový kandidát Demokratické strany proti Berniemu Sandersovi, levicovému kritikovi dnešního stavu na konci Obamovy éry. Trump v primárkách uspěl proti celé řadě kandidátů preferovaných Republikánskou stranou, která se vůči svému kandidátovi zvolenému na sjezdu koncem července chová velmi rozpačitě. Po zveřejnění několika skandálních vyjádření se řada republikánských předáků, včetně bývalého prezidentského kandidáta Johna McCaina a předsedy Sněmovny reprezentantů Paula Ryana, od Trumpa distancovala. Takže lze říci, že je kandidátem republikánských voličů natruc vedení Republikánské strany, která se tím pádem ocitá v hluboké krizi.

Podle mě to má Donald Trump prohrané hlavně proto, že v debatách se mu nepodařilo obrátit nepříznivý poměr sil: nepřesvědčil lidi v debatě o programu a znepokojil je v debatě, kde šlo o osobnostní profil.

Jacques Rupnik Jacques Rupnik

Německý týdeník Die Zeit napsal: Pro Trumpa neexistuje realita, ale pouze reality show, protože fakta vzbuzují špatnou náladu a nejsou patriotistická. Souhlasíte s tím?

První část věty bych podepsal, ta druhá úplně nesedí. Je pravda, že fenomén Trump přímo souvisí s nástupem nového mediálního věku, v němž stará média a žurnalistika rozlišující zpravodajství a komentář ztrácejí autoritu. Roste vliv nových médií šířících se po internetu: sociálních sítí, kde jsou voliči zaplaveni permanentním tokem nejrůznějších informací, lží, pomluv, čistých výmyslů a spekulací, kde se bourá hierarchie profesionální zavedené žurnalistiky: čím obskurnější zdroj a autor, tím větší nárok si dělá na pozornost oproti etablovaným médiím, které se prý snaží skrývat jistá fakta. Fakta jsou tam jen to, co autor říká. Politologové v této souvislosti hovoří o vzniku páté mocnosti a virtuální přímé demokracii či politice emocí.

Zajímavé je, že Fox News Ruperta Murdocha s tímto zaujatým zpravodajstvím začal, dnes je ale kvůli tomu v krizi. Trumpovy útoky na novináře jsou i pro něj příliš. V poslední fázi kampaně Trump zaútočil na média stejně drsně jako na Clintonovou a mluví o nich jako o součásti její kampaně a establishmentu vůbec. Obviňuje je z manipulace, což mu pak umožňuje manipulovat s fakty nebo je úplně ignorovat: Vy máte svoje fakta, já mám jiná… a šíří je svým jedenácti milionům stoupenců na Facebooku. Ověření výroků kandidátů (fact checking) po dvou televizních debatách jasně ukázalo, že Trump suverénně říká nesmysly nebo lži – ve srovnání s Clintonovou, která šířila jen staromódní polopravdy či pololži. Má to ale minimální účinek na voliče.

Kdysi se v politickém souboji používala zkomolená fakta, v dnešní kampani jsme s Trumpem vstoupili do éry postfaktické, postpravdivé: v níž už nejde o fakta, ale o příběh, narativ, kterým Trump oponuje nejen Clintonové, ale establishmentu vůbec.

Trump kandidát na prezidenta je neodmyslitelný od Trumpa baviče televizních reality show. Sledovanost byla úměrná jeho schopnosti baviče, ale také drzosti či schopnosti ponižovat a urážet účastníky pořadu. To pak přenesl do politické arény a během primárek se to nečekaně osvědčilo. V závěrečné fázi kampaně, v debatách s Clintonovou, tento agresivní styl a osočování už nestačí, protože urážky nejde dále stupňovat a občas je třeba odpovídat na otázky moderátora o ekonomice nebo o zahraniční politice...

Kennedyho slavné motto bylo: Neptej se, co Amerika udělá pro tebe, ale co ty můžeš udělat pro Ameriku. A Trump, miliardář, se vytahuje, že patnáct let neplatil daně!

I když v třetí debatě to dotáhl ještě dál, když odmítl potvrdit, že uzná výsledek voleb, pakliže prohraje. Co by to znamenalo?

To je naprosto bezprecedentní výrok kandidáta na nejvyšší úřad a Ameriku skutečně šokoval: jakkoli nedokonalý je volební systém, jeho pravidla jsou všem předem známa a kandidáti je svou účastí implicitně uznávají a respektují. Tohle vypovídá o Trumpově zoufalství a hlavně o tom, co v šedesátých letech ve slavné knize Richard Hofstadter nazval „paranoidní styl“ v americké politice: za vším nepříznivým je nějaký švindl či spiknutí a takto Trump uvádí i možnost/pravděpodobnost své porážky.

Taková rétorika ovšem otevírá cestu další radikalizaci po volbách. Trump by mohl založit svoji televizní stanici, která by zároveň byla hlásnou troubou jeho populistického útoku na instituce.

Jaký je ale podle vás Trumpův program?

Veškerá pozornost se soustředila na megalomanskou osobnost a nepředvídatelnost tohoto antikandidáta. Na Trumpův politický program se zapomíná. Není v něm nějaké hluboké politické myšlení, ale je tam pár postojů, které vysvětlují alespoň částečně jeho úspěch. Styl není všechno, proto je třeba hledat důvody i jinde. Uvedu pár témat, která stojí za povšimnutí: je to globalizace, likvidace střední třídy, ochrana hranic a problémy s migranty. A pak je tam další rozměr zahraničněpolitický: Amerika se příliš starala o svět, já bych se domluvil s každým, i s Putinem. Zjednoduším-li jeho vzkaz, říká: Teď vám 25 let vyprávěli, že globalizace je velmi úspěšná a všichni se kvůli tomu budou mít lépe, k těmto lidem patří Clintonová. Opak je pravdou: Amerika strádá, pracovní místa se kvůli globalizaci odstěhovala z USA do Číny, do Indie, a k nám se už nikdy nevrátí. Tady se zavírají továrny a krachují celá města. A skutečně, reálné příjmy střední vrstvy v Americe v posledních dvou desetiletích buď stagnovaly, nebo klesaly.

Ale přesto se v posledních amerických analýzách hovoří o tom, že nakonec hlavní slovo v těchto volbách budou mít menšiny a pohlaví, nikoliv slábnoucí střední třída...

To je velká výhoda demokratů, kteří apelují na daleko širší škálu společnosti než Trump, kterého podporují hlavně starší lidé a nejvíce poškozené bílé límečky ze střední třídy. Clintonovou skutečně podporují latinos, černoši, Asiaté, muslimové a další menšiny, a většina žen. A to sehraje zásadní roli, protože Trump – kandidát rozhněvané Ameriky bílých mužů přes 50 let – systematicky urážel všechny: Mexičany, muslimy, ženy, novináře a kdekoho dalšího.

To má logiku, ale vraťme se zase k tomu, čím byl Trump schopen oslovit voliče...

Amerika je postavená na myšlence, že země je ústava, a proto každý přistěhovalec, který ji dodržuje, se může stát Američanem. Tedy na schopnosti integrovat migranty. Trump, jehož předkové přišli z Německa koncem 19. století a jmenovali se Drumpf, jako první vážný kandidát na prezidenta jde veřejně proti této základní myšlence. Jsou věci, které mezi lidmi rezonují, zvlášť po atentátech z 11. září: spojení migrace a bezpečnosti a pocit, že migraci Spojené státy nezvládají – 12 milionů ilegálních přistěhovalců hlavně z Mexika a Jižní Ameriky. V minulosti byla řada pokusů, jak situaci řešit, ale vždy to neprošlo Kongresem. Obama v této věci neuspěl. Trump navrhuje, že emigranty vyžene a postaví zeď.

... jenže tím by přece ohrožoval farmáře na západě, kteří se bez této levné pracovní síly neobejdou.

No jistě: farmáři nejen na západě, ale i na jihu z nich žijí. To je pravda, ale jeho voliči takhle daleko nemyslí. Taky je pravda, že nelegální práce snižuje státům výběr daní. Trump tudíž imigranty kriminalizuje a poukazuje i na to, že v jejich řadách je vysoká kriminalita. A k tomu je třeba připočíst další faktor: vliv nejen Mexičanů, ale obecně latinos, v USA roste, a to je vidět i v jazykové oblasti. Třeba v metru už máte nápisy nejen v angličtině, ale i ve španělštině. Stačí přijet do Miami a slyšíte kolem sebe převážně španělštinu. V podtextu jeho kampaně je i ochrana americké „původní“ anglosaské identity.

A vrátíme-li se ještě k zahraničněpolitické dimenzi, co tam rezonuje mezi jeho voliči?

Podle Trumpa se Spojené státy příliš exponovaly v zahraničí, což je stálo hromady peněz, a je třeba se víc starat o to, co se děje doma. Říká: "Naše angažmá již dlouho přesahuje naše možnosti. Musíme se hlavně starat o naši vnitřní bezpečnost." A všechno to, co jsem vyjmenoval, má u Trumpa jednoho společného jmenovatele, a to je izolacionismus a jistá forma ochranářství. On přece kritizuje i volný obchod, což bývala mantra republikánů. A zároveň burcuje proti přistěhovalcům, především z jižního sousedství USA.

Co je podle vás z toho nejnebezpečnější?

Xenofobie, nacionalismus a myšlenka izolacionalismu. Postavíme zeď proti Mexičanům, muslimům a globalizaci. To je jedna velmi nebezpečná dimenze. A druhou takovou dimenzí je útok na elity, protože tím on de facto útočí na instituce a celý státní aparát Spojených států. Tyto dvě věci představují fundament populismu v radikální formě: stavět opevnění proti vlivu okolí. Zároveň v Trumpově kampani už padly všechny zábrany, od drsnosti jazyka až k a priori zpochybnění legitimity prezidentské volby.

Podívejme se nyní na osobní profil paní Clintonové. Té se vyčítá hlavně to, že je uzavřená a spoustu věcí tají před veřejností, včetně svého zdravotního stavu...

V tomhle je úplný opak Trumpa. On je lidový exhibicionista. Problém Clintonové spočívá v neschopnosti vystoupit z formátu chování elitní mocenské skupiny: nejprve byla manželkou prezidenta, senátorkou, pak ministryní zahraničí, a proto je jistě kompetentní, ale má problém komunikovat jinak a představuje ztělesnění establishmentu, proti kterému Trump soptí. Hillary Clintonová se během kampaně zlepšila, a v tom pro ni byly primárky užitečné, tam se naučila být otevřenější a postupně měnila témata i dikci. Arogance, kterou jí oponenti vyčítají, se naopak projevila, když příliš benevolentně zacházela se svou elektronickou poštou. Nerozlišovala soukromou poštu od pracovní, což může byt problém, když řídíte zahraniční politiku supervelmoci. Lidé jí přiznávají různé kvality: je inteligentní, pracovitá, schopná, má obrovskou osobní zkušenost, má odpovídající vzdělání, co ale nemá, je důvěra a chybí jí schopnost dobře komunikovat. Trump toho využívá a útočí hlavně na její důvěryhodnost.

Trump udělal něco neuvěřitelného, co se týče politické strategie: místo aby se po nominaci snažil vžít do role budoucího státníka, vsadil na provokaci a útok, musí ho stále zvyšovat, a tím proti sobě postavil většinu lidí včetně svých straníků. Dokonce kvůli tomu vystřídal snad šest šéfů své kampaně. Zatímco Clintonová se v kampani přiučila, on vršil stále nové a nové chyby. Trump je naprosto neřiditelný.

Soustřeďme se teď na program Hillary Clintonové...

Ona je z principu zastáncem volného obchodu a americké angažovanosti ve světové politice. K Evropě má mnohem blíž nejenom než Trump, ale i než Obama. Na to bychom neměli zapomenout. Trump NATO kritizuje, protože tam je hodně „černých pasažérů“, kteří do své obrany neinvestují a spoléhají se na Spojené státy, a chce, aby toto skončilo. Clintonová považuje transatlantický vztah za důležitý a tvrdí, že bezpečná Evropa je důležitá i pro Ameriku, aby byla schopná oponovat ruské rozpínavosti a Putinovi a přispět k řešení hrozeb na Středním východě.

A jak se změnila Hillary Clintonová během kampaně, jak jste zmínil?

Clintonová měla jako hlavního protivníka Bernieho Sanderse, který útočil na nešvary globalizace, ale z opačného konce než Trump: zleva. Někteří v této souvislosti hovořili o levicovém populismu, který se lišil od pravicového populismu hlavně tím, že neměl antimigrační dimenzi. Sanders útočil na Wall Street a Clintonovou považoval právě za představitelku bankovní elity, která zavinila dluhovou krizi v roce 2008. Šlo o útok na Clintona, který dereguloval finančnictví, a na její vlastní postoj k finančnictví i na válku v Iráku. A díky tomu všemu se Clintonová zaznamenatelně posunula doleva. Primárky pro demokraty hrály pozitivní roli: šlo v nich skutečně o věcnou debatu bez osobních útoků, a ty donutily Clintonovou ke zřetelnému posunu, což ji posílilo. Kdežto republikánské primárky dopadly katastrofálně a stranu to zničilo. Koncem ledna, když jsem přijel na Harvard, se mí kolegové shodli na tom, že Trump končí. Jenže v primárkách „odkrágloval“ všechny své protivníky: mladého Bushe, Rubia, Cruze atd. Ukázalo se, že politická věda je na takovouto kampaň v rozhněvané Americe, jakou předvedl Trump, totálně nepřipravená.

A kdo za to podle vás může? To přeci nemůže být věc jednoho muže, Trumpa?

Spíš ta doba, která umožní takového Trumpa. Kdyby to byl jen Trump televizní bavič a podnikatel, který třikrát zkrachoval, to by asi nestačilo. V republikánské straně, řekněme za poslední desetiletí, se vytvořilo něco, co reprezentuje takzvaná Tea Party, která od počátku brojila proti vládě ve Washingtonu i republikánskému establishmentu a proti tradičním republikánům nasazovala mladé radikály. Sarah Palinová s tímto trendem začala. Všechny překvapilo, že Trump tohoto trendu použil a jen mu dal nový a ještě radikálnější rozměr, a tím porazil i mladé politiky zvolené s podporou Tea Party (Rubio, Cruz), kteří si ze začátku mysleli, že jejich hlavním protivníkem v primárkách je Jeb Bush, bratr bývalého prezidenta.

Proto bychom snad mohli říci, že Trump je výsledkem posunu v Republikánské straně a v americké politice vůbec.

Ano, americký politický systém je založený na přísné dělbě moci, a tudíž na nutnosti se dohodnout. Od Obamova nástupu k moci ale republikáni mají většinu: v Kongresu znemožnili jakýkoliv kompromis, systematicky vše zamítali, až to dokonce vedlo k paralýze vlády. I senátor McCain měsíc před prezidentskou volbou prohlásil, že v žádném případě neschválí jakéhokoliv kandidáta do Nejvyššího soudu navrženého Clintonovou. Zároveň se radikalizovala základna Tea Party neboli strany rozhněvaných proti vedení republikánů, které považuje za příliš umírněné. Kombinace těchto dvou trendů otevřela možnost Trumpovi. Slovy neokonzervativního politologa Roberta Kagana: Trump je frankensteinovské monstrum stvořené neblahým vývojem republikánské strany za poslední desetiletí.

Po druhé televizní debatě, která proběhla 9. října, se podle bleskového průzkumu zase šance obou kandidátů skoro vyrovnaly. Jak vidíte šance obou kandidátů dnes, po třech debatách?

Debaty jsou samozřejmě vyvrcholením kampaně, ale musíme rozlišit průběh a hodnocení, které probíhá okamžitě poté. Novináři a analytici po všech třech debatách nakonec řekli, že vyhrála Clintonová. Ale když pak položíte divákům druhou otázku, zda se změnil jejich postoj ke kandidátům, zjistíte, že to ovlivnilo jen nepatrné procento lidí. Z toho vyplývá, že lidé se při sledování těchto debat spíš snaží svůj názor potvrdit než ho vytvářet. Debaty jsou důležité jednak proto, že tam může dojít k většímu selhání. V každých prezidentských volbách jde o nerozhodnuté voliče, a na ty to má jistý vliv; a to jak na ty, kteří nechtějí jít hlasovat, tak i na ty, kteří nevědí, komu dát hlas.

Udělám rekapitulaci: podíváme-li se na výsledky agentur, které ve Spojených státech zkoumají šance na vítězství v období od března letošního roku, vidíme, že největší rozdíl ve prospěch Clintonové byl v dubnu, v červnu se preference vyrovnaly a mírně vítězil Trump, v červenci se zase propadly a v srpnu začal mít převahu Trump, koncem téhož měsíce se zase rozdíly zvětšily ve prospěch paní Clintonové a v průzkumu z 3. října dosáhla Clintonová 47,9 procenta a Trump 44,8 procenta. Po třetí debatě z noci na 20. října zase vítězí Clintonová o čtyři až devět procent, podle různých agentur. Na koho byste si vsadil pár dní před volbami?

Podle mě to má Donald Trump prohrané hlavně proto, že v debatách se mu nepodařilo obrátit nepříznivý poměr sil: nepřesvědčil lidi v debatě o programu a znepokojil je v debatě, kde šlo o osobnostní profil. Hillary Clintonová to vyhraje, ale zůstanou důležité otázky: Co se stane s Republikánskou stranou? A hlavně, jaká Clintonová to bude, a co se svým vítězstvím bude dělat? Existuje několik důležitých otázek, na které bude muset velice rychle odpovědět.

Přesto přese všechno, i když Clintonová vyhraje, Trump americkou politiku změnil a bude měnit dál. Americký politolog Fareed Zakaria dokonce tvrdí, že jeho ambice jdou ještě mnohem dál a sahají za prezidentské volby. Chce prý založit vlastní mediální konzervativní impérium a konkurovat Fox News, což jste zmínil i vy. Protože zřejmě chce založit na zbytcích rozbité republikánské strany vlastní partaj...

Nevím, jestli vytvoří mediální impérium, ale rozbití republikánské strany se mu skoro podařilo. To, jak se jeden za druhým z republikánských kandidátů od něj distancují, je známka rozkladu této strany. I po jeho porážce tu bude dlouhodobý fenomén. Republikánská strana je v troskách a pod tlakem radikalizovaného trumpovského voličstva. Americká demokracie potřebuje oba politické pilíře a bude dlouhodobě oslabena. S tím souvisí i úpadek vlivu americké demokracie na mezinárodní scéně: není snadné prosazovat „šíření demokracie“, když nabízí tak žalostnou tvář.

Ale zánik jedné strany zase není tak výjimečný: v 19. století se přece rozpadla strana Whigů kvůli názoru na otrokářství: chtěla omezit nekontrolovanou migraci. A to je i velké Trumpovo téma.

Dějiny se neopakují, ale není zbytečné si dnes připomenout, jak si republikáni a demokraté od 19. století prohodili role. V polovině 19. století se takzvaní Whigs rozpadli, když se severní část strany – „republikáni“ – pod vedením Abrahama Lincolna stali stoupenci zrušení otrokářství, zatímco demokraté byli zastánci statusu quo se zázemím na jihu. Ve 20. století se republikáni stali stranou velkého byznysu, zatímco, zjednodušeně řečeno, se demokraté od třicátých let za Roosevelta stali stranou „big government“. Ale od šedesátých let se role zase změnila: byl to jižní demokrat, prezident Johnson, kdo prosadil občanská práva a konec rasové diskriminace za nevole jižních bílých republikánů. Dnes jsou republikáni proti „big government“ i proti migraci; stali se stranou bílých voličů v zemi, kde roste vliv menšin, které hlasují pro demokraty. Chtějí-li se vrátit k moci, budou se muset republikáni v této otázce změnit a třeba si připomenout prapůvod své strany.

Řekl jste, že nevíme, jak Clintonová v případě vítězství odpoví na několik nejdůležitějších otázek: o jaké otázky jde?

Nejprve bych zmínil jednu důležitou věc, o které se nemluví a která s tím bezprostředně souvisí, a to je jmenování chybějícího soudce Nejvyššího soudu, který funguje jako náš Ústavní soud. Současně s prezidentskými volbami budou volby do Kongresu a obmění se třetina senátorů, a to bude zásadním způsobem ovlivňovat americkou politiku. Sněmovna zřejmě zůstane pod kontrolou republikánů, ale je docela možné, že po těchto volbách budou mít v Senátu většinu demokraté, a to by mohlo změnit spoustu věcí, jako třeba nominace do Nejvyššího soudu. Nového soudce, jehož hlas bude rozhodující, protože teď jsou tam čtyři hlasy proti čtyřem, nominuje prezident, ale musí být schválen Senátem. Doposud většina v soudu byla konzervativní, a to mělo velké následky pro celé Spojené státy. Uvedu jen pár nejdůležitějších věcí, které konzervativci prosadili. V roce 2000 přiřkli vítězství Georgi W. Bushovi proti Albertu Goreovi, odmítli přepočítání hlasů na Floridě. Zrušili jakékoliv omezení financování politických stran ze soukromých zdrojů. Peníze se staly díky tomu v kampaních absolutní dominantou. Zpřísnili zákon, který omezoval hlasovací právo, což se týkalo hlavně černochů, kteří neměli řádné doklady atd.

Vraťme se k Hillary Clintonové...

Jak už jsem říkal, Clintonová se během primárek poněkud posunula doleva a je otázka, jestli po zvolení u toho zůstane, a do jaké míry to ovlivní její politiku v otázkách sociální nerovnosti nebo justice (ve věznicích je sedmkrát víc lidí než před třiceti lety), dále se bude muset věnovat otázce migrantů i vlastnění zbraní. To jsou, řekněme, společenské otázky, ale stejně důležitý může být její posun v zahraniční politice.

Tady se dostáváme k dalšímu problému: jaké je Obamovo dědictví a jak se s ním bude Clintonová vyrovnávat?

Nejprve je třeba říci, že Barack Obama by nebyl nikdy zvolen prezidentem bez finančního krachu v roce 2007 a 2008; po té krizi stál před úkolem zvolit si své priority. A vybral si vyřešení zdravotnictví, provedl velkou reformu, i když zůstala nedotažená do konce. Dnes se řada pozorovatelů proto ptá, jestli to byla správná volba, protože nechal ze státních peněz zachraňovat celý finanční sektor, banky a pak i průmysl. Zdá se, že promarnil šanci udělat zásadní změnu ve finančním sektoru. Teď půjde o to, jestli Clintonová bude v jeho krocích pokračovat a dotáhne zdravotní reformu do konce nebo jestli se rozhodne k větší regulaci finančního sektoru. Musela by jít proti rozhodnutí svého manžela, který zrušil regulaci bank. Ukázalo se, že samoregulace v bankovnictví nemůže dlouhodobě fungovat, což vedlo k tomu, že se tento sektor emancipoval od reálné ekonomiky, a to zase vedlo k dluhové krizi. Jenže ten tým, který to za Clintona udělal, Obama do značné míry převzal. To svědčí o tom, že není „levičák“, jak se někdy říká, ale ve všech postojích je typický centrista.

A jaké problémy zanechal Obama Clintonové v zahraniční politice?

Obama sice měl v této oblasti několik znamenitých projevů: dva na počátku, jeden v Káhiře a druhý v Praze, a dva na konci v Havaně a v Hirošimě. Ale bilance znamená konfrontovat je s dnešní realitou. V Egyptě mluvil o novém vztahu k islámskému světu, ale právě v Egyptě pustil k vodě amerického spojence Mubaraka. V České republice hovořil o zrušení jaderných zbraní a zároveň Moskvě nabízel reset – tedy nový začátek v narušeném vztahu. Nejenže nemáme novou smlouvu o odzbrojení, ale Moskva ruší i ty staré. Jediné, co se mu povedlo, je dohoda s Íránem a snad změna po půl století zmrazeného vztahu ke Kubě a její končící komunistické gerontokracii. Ale uděláme-li politickou bilanci zbylých konfliktů a podíváme se, v jakém stavu je NATO, na situaci mezi Izraelem a Palestinci, na Střední východ, Irák, Sýrii, Libyi, vidíme, že tzv. „leading from behind“ (vést z pozadí) nestačí, téměř všude pohořel.

Asi nejtěžší problém, který bude stát před Clintonovou, je Sýrie: tam už máme 350 tisíc mrtvých, k tomu se bude muset jasně postavit. A tím, že Spojené státy nereagovaly na tamější události včas, se tam vnutil Putin a stal se najednou partnerem, s kterým musí Západ jednat. A vůbec celý vztah k Rusku, myslím, Obama nezvládl a bude ho muset taky řešit Clintonová. Obamův „obrat k Asii“ je možná dlouhodobým trendem americké zahraniční politiky, ale dnešní situace (viz Rusko, Turecko, Střední východ) bude spíš vyžadovat aspoň dočasný „návrat do Evropy“.

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama