V jednom rozhovoru jste řekl, že nám veřejný prostor ukradli „bezostyšně drzí političtí banditi, kteří na něj občas pustí lichotící umělce.“ Koho jste tím myslel?

Tak se jen podívejte na billboardy v komunální kampani. Jaké tváře se tam objevují. Zadívejte se jim opravdu do očí. Jak vyprázdněně a uměle působí a ani photoshopy jim většinou nepomůžou tu intelektuální vyprahlost zakrýt. Ale když mluvím o veřejném prostoru, který si stereotypně a drze nárokuje politická moc, nejedná se mi jen o náměstí, domy a podobně. Dnes především mluvím o masmédiích, která jsou svobodně v područí politiků a zábavního průmyslu. Neříkám tím, že lidé v tomto prostoru nejsou i kritičtí. Ale podléhají velmi snadno přesvědčení, že když mohou kritizovat, že už přeci nemohou být mocí vlastněni...

Související

Výtvarník Jiří David: Laciné provokace mě nezajímají

Co tak může děsit nějakého politika na kreativních jedincích?

Nechce si připustit nic, co ho přesahuje, co se vymyká jeho schopnosti pochopit. Navíc to, čemu nerozumí, a je toho kolem docela dost, z toho má strach, vidí v tom potenciální vlastní ohrožení. Žárlivě si střeží moc svých obecně nesdílených informací, které mu tuto momentální výhodu zajišťují a vytváří u něj dojem nadřazenosti, nedotknutelnosti, výjimečnosti. Jak je to pomíjivé, všichni vědí. O to víc se ta chorobná, paranoidní zacyklenost upevňuje.

Nebyl klíčovým střetem o veřejný prostor bouřlivý spor o Kaplického knihovnu? Kdy politici dali nejsilněji najevo: tohle je náš prostor, sem Kaplického nepustíme?

Tam se to ukázalo v nejviditelnější formě. Navíc Jan Kaplický byl člověk, který přicházel zvenku. Neměl tady ty správné vazby, aby si to „správně“ pohlídal. Znovu se jen potvrdilo, že skutečně dobří umělci těžko jednají s úředníky a až na známé výjimky se neumějí vlichotit, těžit ze známostí s politiky.

Ale vždyť i vy jste, například kvůli instalaci svého Srdce nad Hradem, musel vyjednávat s politiky i úředníky.

Osobně jsem měl se Srdcem štěstí, že Václav Havel byl přece jen ještě víc kreativní osobností než tuhým politikem. Kaplický měl už smůlu s Klausem a jeho vazaly.

Ministr Herman se snaží myšlenku Kaplického knihovny oživit. Mělo by to ještě smysl?

Určitě. Koukněte se na Tančící dům. Ten už přijímají a fotí nejen turisté, kteří chodí do kolečka po Staroměstském náměstí. Je známo, že Daniel Herman přemýšlí s novým ředitelem Jiřím Fajtem o nové budově Národní galerie. Jestliže bude erudovaný ministr financí a pochopí, že existuje současné umění, a ne jen klikující autobus na olympiádě v Londýně, tak se můžou dít věci...

Tomu skutečně věříte?

Stále věřím, možná naivně, že se občas i jedinci v politice dokáží kulturně vzdělávat, kultivovat.

Myslíte, že je naše umělecké prostředí schopné nějakého hromadnějšího odporu proti okupantům veřejného prostoru?

Asi nejvíc okolo divadel. Vezměte si, co se dělo v Ústí nad Labem kolem Činoheráku. Ne že by to vyhráli. Teď jsem se například dozvěděl, že dětské divadlo, které už sídlí v bývalém prostoru Činoherního divadla, dostalo náhle z ústeckého magistrátu dotaci 24 milionů, zdůvodněnou na jednom listu A4! Ale zpět k vaší otázce, v případě vizuálního umění je to velmi problematické.

Proč?

Protože jsme rozeštvaní mezi sebou, většinou trpící i věčným zneuznáním. Skoro každý z nás nesnáší druhého, míra žárlivosti přináší vleklé neurózy. Vizuální umělci jsou prostě z povahy své práce ryzí individualisti. Plní ambicí, ješitností, hrdosti, a povětšinou tak raději nesdílejí, kromě performerů, veřejný prostor. Ale třeba to taky není tak nezbytné, jak se dnes může zdát. Umění není pro všechny, ale je pro všechny, co ho chtějí.

V době prezidentských voleb jste Schwarzenbergovu prezidentskou kampaň označil za postpolitický kýč. Čím vás tak popudila?

Pro mě bylo nepřijatelné, že apoteóza Karla Schwarzenberga byla povrchně namodelovaná předem některými politiky, účelově spojenými s intelektuály, manažery. Politická moc se naučila pracovat s takovými projevy, jako bylo třeba to Schwarzenbergovo „číro“. A ty modely pak podle potřeby dosazuje do politické hry. Výsledkem byl politický kýč v podobě Schwarzenberga jako přijatelného dědy anarchisty, což byl nesmysl, iracionální chiméra. A mě rozčilovalo, že umělci a intelektuálové tvůrcům toho kýče slepě naběhli.

Není ale každá politická kampaň neadekvátní a vlastně stupidní?

Souhlasím. Akorát nevím, proč by tomu měli pomáhat umělci. Přitom nepovažuju za umělce popzpěváky nebo rutinní lidi od filmu, divadla a podobně.

A čím tedy jsou?

Nezbytnou součástí většinově přijatelného a hlavně bez rizika srozumitelného zábavního průmyslu. Což je jistě v pořádku, proč ne, ale je třeba umět rozlišovat a nezaměňovat. V okamžiku, kdy tenhle průmysl podporuje politiky, jako třeba Richard Krajčo teď Andreje Babiše, tak tam je taková symbióza přirozenější. Ale když do toho jdou umělci, to už je pro mě za čarou. Aby bylo jasno, to není elitářství, jak si teď mohou mnozí mylně myslet.

Někteří vám vyčítali, že jste přispěl k tomu, že Zeman je na Hradě...

To byla přece od počátku účelově vytvořená konstrukce. Nikdy jsem nikoho nevyzýval, aby volil Zemana nebo nevolil Schwarzenberga. Nikdy jsem neřekl nebo nenapsal, že si přeju Zemana za prezidenta. Jen jsem mluvil o kampani, kterou jsem považoval za kontraproduktivní, což se ostatně pak ukázalo. Politika je přece už ze samé podstaty manipulativní záležitost. Kdysi jsem si to formuloval v jednom textu: Čím víc jste sví, tím víc jste jejich. Čili mocenský systém už dokáže jakoukoliv vaši viditelnou pozici, protest, pokud má tyto formální rysy, zpracovat ve svůj prospěch, aby ho to neohrožovalo.

Lze se tomu vůbec nějak bránit?

Pak je na místě hovořit v jiných kódech, v jiném formálním jazyku… A to je předností skutečného umění.

V jedné debatě jste řekl, že umělec musí neustále potvrzovat sám sebe. Jakým způsobem se potvrzujete po čtyřiceti letech tvorby, kdy vám táhne na šedesátku?

Pořád pracuju s instinktem vědomě pěstovaného viru pro vlastní sebezničení, a to už při prvním příznaku konvenčního nebezpečí. To mimo jiné znamená, že se nemíním potvrzovat jistotami, které jsem se za těch čtyřicet let naučil. Ale pracuju s neustálým atakem proti těm zrádným jistotám.

Čím jsou tak zrádné?

Kvůli nim vlastně společnost umělce začne přijímat. Ona ho akceptuje, až když si zvykne na jeho jazyk, formální projevy. Pro mě ale v tu chvíli začíná být ten umělec na odpis. V lepším případě se stává muzeálním inventářem v Národní galerii, v horším končí ve skladu regionálního kulturního střediska nebo na zdech bankovních úředníků. Asi mě to čeká taky, teď jen kam...