reklama
 
 

Jiří Přibáň: Referendum o Brexitu je protestem proti evropským i britským elitám

14. 6. 2016
„Představa, že nevolený úředník může diktovat právní normy volenému shromáždění, přijde mnoha Britům perverzní, i když se tento vliv Bruselu často démonizuje a přehání.“

Za pár dnů, ve čtvrtek 23. června 2016, budou ve Velké Británii hlasovat o tom, jestli zůstanou v Evropské unii. Výsledek je ale stále nejistý: zatímco průzkumy na počátku měsíce odhadovaly, že Británie v EU zůstane, hlasy pro převažovaly o 10 procent, v posledních dnech jsou ale preference tábora odpůrců EU vyšší než stoupenců EU. Co se vlastně děje?

Nejistota výsledku jen odráží mnohem obecnější nejistotu a neschopnost politických elit, která postihla celou Evropu včetně Spojeného království. Je téměř nepochopitelné, že premiér David Cameron se ve snaze oslabit vliv euroskeptického křídla ve vlastní straně rozhodl vyhlásit referendum o setrvání země v EU, jehož důsledky mohou mít zcela zásadní státotvorné, mezinárodní nebo geopolitické důsledky. Navíc v zemi, která se oprávněně pyšní ustálenou tradicí reprezentativní vlády a parlamentarismu, které je cizí myšlenka přímé demokracie.

Myslím, že se jedná o jeden z mnoha příkladů toho, jak lidé, kteří mají vládnout, postrádají současně schopnost vládnout i smysl pro odpovědnost, bez něhož se vládnout nedá. Občané si tuto neschopnost velmi dobře uvědomují, a proto argumenty dnešních politických elit ztrácejí přesvědčivost a namísto nich všude roste podpora nového typu populismu, který využívá celkového sociálního rozčarování a znechucení politikou. A to od Donalda Trumpa přes italského komika Beppe Grilla až po Andreje Babiše nebo Frauke Petryovou z AfD. Namísto politických programů nebo ideologií hýbe dnešní politikou těkavý hněv a rostoucí odpor bývalých voličů velkých stran.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

Profesor právní filozofie a sociologie na Cardiff University ve Velké Británii. Je autorem mnoha knih publikovaných v češtině a angličtině, jako například Obrana ústavnosti (2014), Tyranizovaná spravedlnost (kniha rozhovorů s Karlem Hvížďalou, 2013), Právní symbolismus (2007), Jací můžeme být? (2004) nebo Disidenti práva (2001). Kromě jiného se věnuje i filozofii umění a publikoval Obrazy české postmoderny (2011) a Pod čarou umění (2008).

Můžete být konkrétnější? Jak jsou na tom dvě největší britské strany, konzervativci a labouristé?

Británii ten hněv ovládá nejen konzervativce, ale snad ještě víc to platí o labouristech, které dnes vede faktický euroskeptik a radikální socialista Jeremy Corbyn, pro kterého EU představuje kapitalistické spiknutí nadnárodních korporací a neoliberální ideologie. V takové situaci je skutečně těžké vést kampaň za setrvání Británie v EU a proti takzvanému Brexitu. Mimochodem, už to slovo je přece jazykově odporné!

Jaké jsou skutečné důvody těch, kteří chtějí, aby Británie Evropskou unii opustila? A můžeme tyto důvody rozdělit na historické a aktuální?

Důvodů, proč z EU vystoupit, je stejně tolik jako důvodů, proč v ní zůstat. Mezi aktuálními důvody uváděnými stoupenci Brexitu zcela dominuje problém imigrace, z něhož se stal symbolický strašák běžných britských občanů a ve kterém kromě zcela reálných a věcných obav, jako například o kvalitu školství a zdravotní péče, nebezpečně probublávají spodní proudy nenávisti ke všemu cizímu. Což je také stále častější fenomén této nové anti-politiky. Když se například hlavního vůdce táboru Brexitu, Borise Johnsona, nedávno v rozhovoru pro BBC ptali, jak by vyjednal novou smlouvu s EU v případě vystoupení Británie, této zcela věcné a novinářem několikrát opakované otázce se obratně vyhnul, ale o to víc zdůrazňoval hlavní důvody odpůrců členství v EU, a to neschopnost země kontrolovat imigraci a svázanost ekonomiky pravidly a předpisy jednotného evropského trhu. Jinými slovy, stoupenci Brexitu věří v to, že Británie je stále „velká“ a může se znovu stát globální ekonomickou mocností, pokud se zbaví evropské zátěže.

Můžeme to označit za pozdní záchvěv post-imperiálního pocitu velikosti, jakým trpí veřejné mínění například i ve Francii, ale současně tento argument vykresluje Británii jako otevřenou zemi s  globálními ambicemi, a proto funguje jako důležitý propagandistický kontrapunkt k otevřeně anti-imigrační pozici stoupenců Brexitu. A nezapomínejme, imigranty se tu nemyslí jen lidé ze zemí Blízkého východu nebo Afriky, ale především východoevropští imigranti z nových zemí EU – statisíce Poláků a desetitisíce Čechů i Slováků, kteří přišli do země v minulých deseti letech. Nakonec se tedy bude rozhodovat především o dvou tématech – ekonomické výhodnosti možného vystoupení Británie z Unie a schopnosti kontrolovat migraci.

A co historické důvody?

Nesmíme zapomínat, že v 70. letech minulého století Spojené království vstupovalo do Evropského hospodářského společenství jako ekonomicky vyzáblá post-imperiální země, pro kterou členství znamenalo příležitost, jak obnovit ekonomickou stabilitu, konkurenceschopnost a blahobyt. V posledních čtyřech desetiletích se Británie skutečně ekonomicky zásadním způsobem proměnila, ale dnes argument ekonomickým prospěchem neplatí, protože EU sama se ocitla v hluboké ekonomické a institucionální krizi. Legitimita argumentu společnými výhodami z členství v Unii dnes obecně neplatí nikde v Evropě. Druhým a neméně důležitým důvodem je skutečnost, že Velká Británie druhou světovou válku vyhrála, takže zde nikdy nepanoval obraz Unie jako garanta evropského míru, přestože Winston Churchill takto vždy proces evropské integrace rozuměl. Jeho slavný projev v Curychu v roce 1946 ale tuto integraci chápal jako svého druhu nápravně výchovný proces pro národní státy, které spolu v moderní době vedly na kontinentu ničivé války, zatímco Británie se jen kosmeticky promění a nadále bude dominovat světové politice coby post-imperiální velmoc. No a třetí důležitý důvod s tím souvisí a spočívá v samotné tradici britské demokracie, která sice nezná pojem národní svrchovanosti, ale o to víc lpí na svrchovanosti parlamentu. Představa, že nevolený úředník může diktovat právní normy volenému shromáždění, přijde mnoha Britům perverzní, i když se tento vliv Bruselu na domácí politiku a právní řád často démonizuje a přehání.

Ještě bych se zastavil u jednoho rozporu: Průzkum agentury ORB pro deník The Independent tvrdí, že pro odchod z EU je v Británii až 55 procent dotázaných. Naproti tomu sázkové kanceláře, které se většinou nemýlí, signalizují, že Británie v EU zůstane. Jak si to vysvětlujete?

Ten průzkum není příliš reprezentativní a dost se odchyluje od většiny ostatních průzkumů veřejného mínění, které předpokládají velice těsný souboj, protože náskok jednoho či druhého táboru se pohybuje v rozmezí statistické chyby. Sázkové kanceláře ale již na tuto situaci zareagovaly a kvůli vyšší pravděpodobnosti Brexitu upravily sázkové kurzy. Opakuje se tedy nejistá situace před skotským referendem, jen tentokrát nevíme, zda nakonec opět převládne opatrnost, nebo naopak protestní hlas.

Mimochodem, už samotné slovo "Brexit" je přece jazykově odporné.

Někteří čeští politici, jako například Václav Klaus, by si odchod Británie z Evropské unie přáli. Většina Evropanů má naopak z odchodu Británie velké obavy, protože by to ohrozilo hospodářský vývoj, spadl by kurz eura i libry, soudržnost EU by byla narušena, následovala by nejspíš další malá evropská krize. Proč naše postoje jsou v tak zásadní otázce často rozdílné, i když negativní důsledky by dopadly i na nás?

Přání a tužby Václava Klause jsou jen trapné odvozeniny českého maloměšťáctví, které si libují v malých perverzitách, ale nemají schopnost říct něco skutečně intelektuálně inspirujícího nebo odvážného, a proto nakonec vždy jen zbaběle kopírují jiné zájmy a myšlenky. Je však třeba říct, že jeho názory jsou velmi vzdálené současnému konzervativnímu euroskepticismu a i předseda UKIP Nigel Farage ve srovnání s Klausem působí jako gentleman.

Pojďme se ale bavit o ekonomických obavách, protože ty jsou zcela jistě namístě a naprostá většina ekonomů předpokládá nejen kolaps libry, ale i ohrožení pozice londýnské City, která sama o sobě vytváří desetinu hrubého domácího produktu země, nebo pokles cen nemovitostí a propad penzí. Ekonomická rizika pro Británii jsou tedy víc než vysoká, ale překvapuje mě, že evropští politici v  této souvislosti často přehlížejí rizika, jaká Brexit představuje pro samotnou EU. Před pár dny se například italský premiér Renzi vyjádřil v tom smyslu, že trhy by se sice krátkodobě otřásaly, ale Unii by Brexit nakonec posílil. Tento optimismus vůbec není namístě, protože demokraticky rozhodnuté vystoupení Británie z EU by silně povzbudilo odstředivé tendence i ve Francii, Nizozemí a Dánsku nebo České republice.

Zatímco v případě Spojeného království by se ve stavu ohrožení ocitla státnost země, protože Skotsko by se snažilo o druhé referendum o nezávislosti, ale demokracie by zcela určitě fungovala dál, v případě České republiky, troufám si říct, by vystoupení z EU znamenalo i konec demokracie v podobě, v jaké ji známe za posledních téměř třicet let. A nezávislost by nám to v žádném případě nepřineslo.

A je vůbec podle vás moudré, aby v současné době, kdy je díky novým médiím tak snadné manipulovat s lidmi, se rozhodovalo o tak závažné otázce v referendu? Myslím třeba na Helmuta Schmidta, který na začátku sedmdesátých let rozhodl o umístění raket Pershing II na území Spolkové republiky, proti čemuž protestovalo bezmála celé Německo, v referendu by jistě prohrál, a dnes je i kvůli tomu hodnocen jako druhý nejdůležitější kancléř v historii po Bismarckovi…

Dnes jsme svědky krize reprezentativní vlády, o které si někteří myslí, že má řešení v podobě posílení prvků přímé demokracie a voličské mobilizace, jakou představuje i referendum. Vy ale zcela správně narážíte na základní politický problém, totiž zda můžete vyhlásit referendum o otázkách, které mají geopolitický a strategický význam pro celou zemi. V této souvislosti bylo i skotské referendum jistou anomálií, protože ve Skotsku se soustředí jaderné vojenské síly Spojeného království, které by v případě vyhlášení skotské nezávislosti takto přišlo o strategický bod své obranné politiky. Schmidt byl v podobné situaci a postupoval přesně v duchu principů reprezentativní vlády, tj. vycházel z demokratického mandátu vlastní vlády, o správnosti jejíchž kroků rozhodnou teprve následující volby, a ne nějaké mimořádné referendum.

Nezapomínejme, že každé referendum představuje v politice výjimečnou situaci, ve které se rozhoduje o politickém vývoji země. Švýcarská tradice referend a přímé demokracie v této souvislosti představuje historicky zajímavou výjimku v moderních politických dějinách. A nemysleme si, že úloha politických reprezentací během referenda klesá. Síla či slabost politických elit se ukazuje právě během kampaní přímé demokracie! A neschopnost dnešních evropských politických elit se projevuje mimo jiné i tím, že za posledních deset let vyhráli zásadní referenda odpůrci evropské integrace, od francouzského a nizozemského referenda o evropské ústavní smlouvě přes irské referendum o Lisabonské smlouvě až po nedávné nizozemské referendum o asociační smlouvě EU s Ukrajinou. To není důvod k tomu, abychom referendum zcela zavrhli, ale abychom pochopili rozsah a hloubku dnešní krize politických elit na národní i evropské úrovni.

Není tedy čas na zásadní diskusi o používání referenda v otázkách, které se týkají celé země? Někteří politologové přece hovoří o tom, že parlament vznikl mimo jiné také proto, aby chránil lid před lidem, tedy masou.

Jsem přesvědčený, že referendum má své místo v ústavním systému evropských demokracií, ale má se týkat jen otázek, které zcela zásadním způsobem zasahují do politického a právního uspořádání té či oné země. Ano, reprezentativní vláda stabilizuje politiku a chrání ji proti proměnlivým lidovým náladám. Z druhé strany ale vládu bez souhlasu veřejnosti a vedenou proti jejím zájmům nelze považovat za legitimní. Vyhlásit v takové situaci referendum potom není projevem politické prozíravosti, ale naopak slabosti a neschopnosti. A právě to je, myslím, situace, jakou nyní zažíváme ve Spojeném království.

Zatímco ve Spojeném království by po vystoupení z EU demokracie určitě fungovala dál, v případě České republiky, troufám si říct, by vystoupení z Unie znamenalo i konec demokracie v podobě, v jaké ji známe za posledních téměř třicet let. A nezávislost by nám to v žádném případě nepřineslo.

Dost často zaznívají hlasy, které říkají, že Británie sice v EU zůstane, ale premiér Cameron bude muset odstoupit, protože hlavně uvnitř jeho strany se hněv obrátí proti němu. Vidíte to taky tak?

Ano, protože výhra v referendu o několik procent se fakticky rovná vyhlášení nedůvěry vládě, která vyjednala pro Spojené království dodatečné podmínky členství v Unii. A pokud by Cameron v případě prohry nebo velmi těsného vítězství neodstoupil sám, určitě by se našli ti, kteří ho z jeho funkce velmi rychle odstraní. I v tom má westminsterský parlament dlouhou tradici, jak ostatně na vlastní kůži zažila i Margaret Thatcherová.

I když Velká Británie v EU zůstane, jak ji toto referendum změní?

Za posledních dvacet let prošlo Spojené království zcela zásadní ekonomickou, politickou, právní a sociální proměnou, od přesunu moci na skotské, velšské nebo severoirské instituce přes posílení londýnské City coby centra globálního finančního trhu a ekonomickou transformaci založenou na službách a nízké inflaci díky masové imigraci až po vznik zcela nových ústavních orgánů, jako například Nejvyššího soudu. Referendum je jeden z mála způsobů, jak lze protestovat proti těmto změnám a utěšovat se přitom planou představou, že je lze kontrolovat obnovením suverenity parlamentu ve Westminsteru. Jedná se vlastně o protest proti asymetrii, která vznikla mezi posílením ekonomické moci na úkor moci politické, což ovšem není jen problém EU. Volání po obnovení britské suverenity a vystoupení z Evropské unie je tak jeden z mnoha pokusů, jak zvrátit sociální změny, které se obvykle definují jako nezvratné. Ať tedy bude výsledek jakýkoli, konflikty a problémy, na kterých obě strany staví své argumenty, tady zůstanou a převezmou je jiná protestní hnutí nebo strany. 

A nakonec, protože vítězství kterékoliv strany může být podobně těsné jako v prezidentských volbách v Rakousku, jak by probíhalo odvolání, které by požadovalo přezkoumat výsledky?

O stížnostech může rozhodovat buď Volební komise, nebo soud. Dokonce i rozhodnutí samotné komise z minulého týdne prodloužit termín registrace voličů kvůli tomu, že vládou zřízené webové stránky nefungovaly, lze napadnout soudně. Možnost, že by soud výsledky referenda z tohoto důvodu zrušil, je však velmi nepravděpodobná.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama