Jsou to právě dva roky, co ředitel odboru Regionálního operačního programu Severozápad Leo Steiner vystoupil před novináře s tím, že eurodotace v Ústeckém a Karlovarském kraji jsou systematicky rozkrádány politiky, kteří jsou loutkami v rukou tamních kmotrů. Ačkoliv řekl jen to, co všichni věděli, zůstal spíš osamoceným střelcem. Nyní míří před soud náměstek ústecké hejtmanky, ředitel ROP Severozápad a několik šéfů odborů. Má pocit satisfakce? „Vlastně ani ne. Od počátku jsem věděl, že mám pravdu. Já nemohl prohrát,“ říká Steiner bez stopy emocí.
Jak je vůbec možné, že jste do ústecké mašinérie na rozkrádání eurodotací pronikl? Jak to, že vás dnes stíhaný ředitel dotačního úřadu a člen výkonné rady ODS Pavel Markvart vůbec oslovil? Tahle strana přece měla o lidech dobré informace.
Tuhle otázku jsem si kladl častokrát. Úřad Regionálního operačního programu Severozápad byl v problémech už v roce 2012, kdy se po dnes již odsouzeném Petru Kušnierzovi stal ředitelem právě Markvart, úzce napojený na bývalého hejtmana za ODS Jiřího Šulce i kmotra divokého Severozápadu Patrika Oulického. Tehdy odcházelo několik znechucených zaměstnanců. Jeden po zkušenostech v úřadě prohlásil, že s Českou republikou už nechce mít nic společného, a odjel do Kanady.
Ale jak přišli na vás?
Po Kušnierzově zatčení jsem se v rámci něčeho, čemu říkám „provokační test“, přihlásil do konkurzu na ředitele. Samozřejmě, konkurz byl fraška, ale nový ředitel Markvart narazil na můj životopis. Asi měl pocit, že mým angažmá dodá větší solidnosti úřadu, který už tehdy měl mafiánskou pověst. Já jsem tam šel od počátku s úmyslem zjistit, co se děje, a vytáhnout to na světlo.
Počítali s tím, že si mě koupí. Nebyl jsem tam ani měsíc, nic podstatného nestačil udělat, a už mi k velmi slušnému platu dali prémie.
To jste asi Markvartovi nevykládal, když vám nabízel práci.
To přímo ne, ale mluvili jsme hodně otevřeně. Neváhal za mnou přijet v neděli odpoledne domů do Loun služební oktávkou s řidičem. A já jsem mu řekl, že o práci zájem mám, ale nikdy nepřistoupím na hru, která se tam hraje. A on na to – žádný problém.
Jak si to vysvětlujete?
Ještě pořád si byli jistí. To se odehrálo čtrnáct dní před zatčením Davida Ratha. Počítali s tím, že si mě koupí. Nebyl jsem tam ani měsíc, nic podstatného nestačil udělat, a už mi k velmi slušnému platu dali prémie. Prostě si neuměli představit, že se nenechám uplatit a nezapadnu do systému rozkrádání.
Co přátelé, nebyli šokováni vaším nástupem na úřad s takovou pověstí?
Pár jich skutečně řeklo, že když jdu do takové špíny, tak se mnou nechtějí nic mít. Ale rozhodující byl pro mě kamarád, který lakonicky prohlásil: „Jestli chceš bojovat s mafií, musíš ji poznat a nejlépe být v ní.“
Jaký to byl pocit, být uvnitř mafie?
Byl to pocit zoufalství. Zažil jsem neuvěřitelnou schůzku špiček obou krajů v chomutovském divadle. Byli tam karlovarský hejtman Novotný, ústecká hejtmanka Vaňhová, jejich náměstkové, Pavel Markvart, několik radních, zkrátka nejvyšší reprezentace krajů. Ale způsob, jakým se dohadovali, kdo si co z eurodotací urve, ten primitivismus, neurvalost, pocit, že oni mohou všechno, to byla čtvrtá cenová skupina.
Co vás nejvíc rozhodilo?
Už samotný začátek, krajský radní Fišera zhltnul polívku a prohlásil něco v tom smyslu: Oulický je na dovolené, ale o těch dotacích můžeme rozhodnout. Z toho jsem pochopil, že Oulický je ten, kdo řídí, kolik peněz kam a na co. Pak vytáhli cár papíru a začali se nad ním dohadovat, překřikovat stylem: hele, my jsme vám v Karlových Varech pustili tyhle tři projekty, vy nám zase musíte pustit tamhle zasněžování... To trvalo dvě hodiny a pořád mezi nimi koloval ten zmuchlaný papír, málem se o něj porvali. Seděl jsem jako opařený a říkal si: oni to berou jako úplně přirozenou věc. Už vůbec je nevzrušuje, že existují zákonem předepsané soutěže, kontrola, monitorovací výbor…
Jak přesně ten systém fungoval?
Ovládali veškeré procesy. Měli projektanty, kteří byli ochotni udělat cokoliv. Například vyprojektovali silnici z Děčína směrem na Českou Kamenici za sto milionů. Pak přišel Šulc, že jsou evropské dotace, tak tu samou silnici vyprojektovali za 380 milionů. Firma s anonymními akciemi pro ně připravovala žádosti o dotace. Pak mají další firmu, která organizovala soutěže. To byly zpočátku losovačky, které začaly právě na Severozápadě. Až pak je převzal Rath. A dokonce si zřídili soukromou auditorskou společnost, co měla za úkol kontrolovat, aby se nic neprovalilo, a když, tak to zaretušovat.
Kdo tenhle eurotunel vymyslel?
Celý systém rozjela ODS v době, kdy hejtmanem byl Jiří Šulc. Ten to také celé vymyslel a řídil. Když v roce 2008 vyhrála krajské volby sociální demokracie, jen naskočila do rozjetého vlaku. Dokonce nechali Šulce další čtyři roky řídit výbor Rady regionálního operačního programu, kde politici rozhodovali o přidělení eurodotací.
Jak ovládali zaměstnance úřadu?
Cukrem a bičem. Já měl jako šéf odboru 280 korun na hodinu, což při práci na plný úvazek představovalo nějakých pětačtyřicet až padesát tisíc. K tomu jsme měli přepychové kanceláře v domě, který patří Oulickému, drahá služební auta. To jsou v tomhle regionu luxusní podmínky, o které nikdo nechce přijít. A teď si představte, že za vámi přijde velký šéf a řekne: Mě nezajímá jak, ale jen to, aby ten projekt prachy dostal. Pokud nevíš jak, tak si koukej hledat práci.
Volali mi z ÚOOZ a říkali: Vy jste teď mediální hvězda, co? Nechcete si s námi popovídat? Hned pro mě chtěli poslat auto a někam mne odvézt. Odmítl jsem. Strach přece jen zapracoval, co kdyby to byla mafie?
Takže těm lidem nevyčítáte, že mlčeli?
Vůbec se nedivím, že člověk, který zakládá rodinu, má hypotéku, udělá, co po něm chtějí. Vždyť se nebylo kam obrátit. Na audit, na policii? Tam všude měli svoje lidi. Když bývalý ředitel Činoherního studia Achab Haidler podal trestní oznámení na policii kvůli předraženým lavičkám v Ústí, věděl to Oulický dřív, než Achab došel domů. A hned mu kdosi volal, co vyvádí.
Někde jste řekl, že tyhle metody se plně shodovaly s metodami mafie v Palermu. Skutečně Ústí bylo Palermem severu?
Co tomu schází? Máme tady politiky řízené kmotry, kteří mají pod palcem některé policisty a dokonce i soudce. Docházelo k falšování i notářem ověřených listin, k pokusům o společenskou likvidaci kritiků, vydírání, byl zavražděn politický boss Roman Houska. Tady je všechno, co k mafii patří.
Mluvil jste s ředitelem Markvartem poté, co jste zveřejnil svá odhalení?
Vzkázal mi, že chce se mnou mluvit. Trval jsem na veřejném místě. Nakonec jsem se s ním sešel v ústeckém McDonaldu. Ptal se mě, co blbnu. Jestli jsem domyslel, jaká se teď rozjede mašinérie. Odpověděl jsem, že si za vším stojím a že se s ním vlastně nemám o čem bavit. Celé to trvalo asi dvě minuty.
Měl jste strach? Vždyť vystoupení před monitorovacím výborem ROP Severozápad a před novináři převrátilo váš život naruby.
Nejtěžší bylo „zmáčknout tlačítko“ na monitorovacím výboru. K tomu jsem sbíral odvahu do poslední chvíle. Měl jsem celý mafiánsko-klientelistický systém zpracovaný jako obrazovou prezentaci. Když jsem ji spustil, nejprve vypadl proud. Pak se mne ptali, jestli spolupracuji s policií. Když jsem jim řekl, že od prvních týdnů, co jsem na úřadě, lidi se začali postupně vytrácet, nakonec nezbyl nikdo, kdo by zasedání výboru formálně ukončil.
Jaký jste měl pocit ze spolupráce s policií?
Byl jsem ve styku s lidmi z protikorupčního útvaru, kteří odvedli dobrou práci. Když jsem je kontaktoval, zjistil jsem, že jdou po ROP Severozápad už delší dobu. Někteří z nich jsou docela vazby, ale myslí jim to. Měli perfektně zmapované vztahy uvnitř úřadu i ven, znali manuály, smlouvy, dodatky. Sháněl jsem jim další informace, stahoval interní materiály a podobně. Když jsem vystoupil veřejně, další den mi volal kdosi z ÚOOZ a říkal mi: Vy jste teď mediální hvězda, co? Nechcete si s námi popovídat? Hned pro mě chtěli poslat auto a někam mne odvézt. Odmítl jsem. Strach přece jen zapracoval, co kdyby to byla mafie?
Proč jste nezůstal na ROP Severozápad déle, abyste získal víc poznatků a důkazů?
Upřímně řečeno, bál jsem se, že se do něčeho namočím.
Jste ženatý, máte děti. Řekl jste manželce předem, do čeho se pouštíte?
Měl jsem její souhlas. Ona věděla, že nemohu jednat jinak. Bez její podpory bych to nezvládl.
Co byste dělal, kdyby vás prosila, ať se do toho nepouštíte?
Vidíte, o tom jsem nepřemýšlel, že by řekla ne. Jsem tvrdá palice, ale proti její vůli bych do toho nešel.
Dnes jsou trestně stíháni náměstek hejtmanky Jiří Kouda, šéf dotačního úřadu Markvart a další ředitelé odborů. Myslíte, že budou odsouzeni?
Parta kolem Koudy určitě. Tam nepředpokládám, že by mohl padnout osvobozující rozsudek. Ale vždycky jsem říkal, že přestanu, až se ocitne před soudem exhejtman Šulc. Protože to je ta inteligentní hlava celé chobotnice.
Nedávno jste odešel z Oblastní charity Most, kde jste pracoval po odchodu z dotačního úřadu. Tvrdíte, že kvůli politickým tlakům, o co šlo?
Jsem iniciátorem pokusu uspořádat první krajské referendum v České republice, které má donutit vedení kraje, aby vymáhalo škody po souzených politicích. Zároveň jsem podal trestní oznámení na osmadvacet krajských zastupitelů za nehospodárné nakládání s veřejným majetkem. Nato komunistické vedení kraje vyslalo signály vedení Charity, že dokud tam budu, odřízne je od dotací. Tak jsem se rozhodl odejít. Nechci, aby se charita klaněla soudruhu Bubeníčkovi.
Co jste prožíval, když krajské zastupitelstvo zvolilo Bubeníčka hejtmanem a jeho náměstkyní se stala bývalá hejtmanka Vaňhová?
Smutek. Ale uvědomte si, že komunisté byli od počátku součástí celého eurotunelu. Seděli ve výboru Rady operačního programu, jeden čas tam dokonce měli rozhodující hlasy. Dřív držela vládu nad krajem nerozborná koalice ODS a ČSSD, později ČSSD a ODS, obě s tichou podporou komunistů. Teď tady máme koalici KSČM a ČSSD s tichou podporou ODS.
Ústecký kraj, to je pro nás lidovce misijní území. Kdo tu chce získat moc a vliv, nemůže vstoupit do KDU-ČSL.
To ale skoro vypadá, že zloději odepíší kumpány, co se nechali nachytat, a budou krást dál, jen o něco chytřeji.
Všude se krade a podvádí, ale na našem Severozápadě to překročilo všechny myslitelné meze. Zhroutily se základní obranné mechanismy. Nefungovala místní policie, soudy, ale ani občanská společnost. Vždycky s nadsázkou říkám, že Ústecký kraj má osm set dvacet sedm tisíc obyvatel, ale žádného občana. Šel jsem do toho, abych vytrhl lidi z apatie, aby se přestali bát. Abych ukázal, že má smysl se vzepřít. Vždyť teď vidíme, že mafiáni nebyli zdaleka tak silní a nezranitelní, jak vypadali. Včetně Patrika Oulického, který se vytratil, prý kamsi do Thajska.
Proč zrovna v tomhle kraji se to tak utrhlo ze řetězu?
Ten kraj má drsnou, krvavou historii. Spousta lidí sem přišla po válce drancovat, přivlastnit si obrovské majetky po sudetských Němcích. A drancuje se tady dodnes. To procento lidí, kteří si sem jdou nahrabat, v privatizaci, veřejných zakázkách, v konkurzech nebo eurodotacích, je vyšší než jinde. Zlatokopové sem přitáhnou, vytěží svůj zábor a jdou dál. Třeba do toho Thajska.
Jste dlouholetým členem KDU–ČSL. Jaké to je, být lidovcem na divokém Severozápadě?
To je pro nás misijní území, kdo chce v Ústeckém kraji získat moc a vliv, nemůže vstoupit do lidové strany.
Pohořeli jste i v minulých parlamentních volbách, kdy jste byl lídrem krajské kandidátky. Zklamalo vás, že voliči neocenili váš boj se zločineckými reji?
Ale tady to prostě nejde. Od doby, kdy byl ustaven Ústecký kraj, nedostal se za něj do Sněmovny jediný lidovec. V roce 2000 jsme získali 1,1 procenta a loni 2,2 procenta. Pod mým vedením se to zvedlo o sto procent. To není špatný, ne? (Letos v říjnu bude Leo Steiner kandidovat do Senátu, pozn. red.)
Dávala vám ve vašem střetu s korupčníky sílu víra?
Určitě ano. Jsem věřící křesťan, ale raději mluvím o zrcadle než o víře a Bohu. Že jde o to, ráno vstát a bez potíží se podívat na sebe do zrcadla. Zvlášť v tomhle regionu mi to přijde pro lidi srozumitelnější.
Jiní bojovníci proti korupci jako Libor Michálek, Ondřej Závodský a další získali od fondu miliardáře Janečka Cenu za odvahu. Nemrzí vás, že jste zůstal nepovšimnut?
Nemrzí. Mě naopak štve, když jsem nazýván bojovníkem proti korupci. Chtěl jsem hlavně ukázat, že přišel čas, abychom se přestali chovat jako ovce. Aby občanství nekončilo za rohožkou v paneláku. Ale ani při tomhle se člověk nesmí brát moc vážně. Já rád cituji Ivana Hlinku, který v jednom klíčovém okamžiku důležitého zápasu v kabině řekl hráčům: „Nemusíte se z toho posrat, v životě jsou mnohem důležitější věci.“
