reklama
 

Tomáš Halík: Teď už na mě nedoplivnou

23. 7. 2014 15:00

Propaganda nenávisti je u nás hluboce usazený kal. A Putin loví v nejkalnějších vodách české společnosti, říká kněz v rozhovoru.

Foto: ČTK

V době publikování tohoto rozhovoru zmizí katolický kněz, teolog a sociolog náboženství Tomáš Halík ze světa. Ne že by se čerstvý nositel prestižní Templetonovy ceny, udělované za zásluhy o pokrok v duchovní oblasti, ukrýval před svými kritiky, kteří se na něj sesypávají po každém jeho vystoupení nebo promluvě na veřejnosti. Halík se jako každé léto uchýlí na pět neděl do poustevny v Německu. „Tenhle letní čas úplné samoty, přemýšlení a literární práce je pro mne nejšťastnější období celého roku. Zvlášť letos, po tom hektickém čase, se k němu plížím jako žíznivý na poušti k oáze,“ říká.

Nosíte v sobě nějaké téma, pnutí, které byste chtěl nechat v sobě dozrát během letního usebrání?

Už několik let ve mně zraje téma, které jsem pracovně nazval „odpoledne víry“ nebo „odpoledne křesťanství“. Tuším, že křesťanství dnes překračuje nový práh svého dějinného vývoje.
Možná to bude změna tak významná, jako bylo v době svatého Pavla vykročení křesťanství z podoby jedné z židovských sekt do římsko-helénského světa. Nebo jako byly proměny křesťanství v době rozchodu Východu a Západu. Myslím, že se hlavní proud křesťanství stěhuje z Evropy do oblastí, kde je dnes křesťanství velice dynamické – v Africe, v Asii, v Latinské Americe... Zraje ve mně určitá koncepce, jak tyhle změny uchopit. Ale ještě to nebude letos zralé k publikaci.

Věřím, že to Nic, kterému kráčím vstříc ve smrti, je jen jedním z dalších jmen Božích.

Vy vůbec meditujete na zvláštních místech. Například v Antarktidě nebo v poušti. Zažíváte tam jiné vnitřní hlasy než třeba na Karlově mostě?

V tom naprostém tichu a samotě se v člověku mnohé rozeznívá. I v té poustevně po určité době začínají mnohem intenzivněji pracovat moje smysly. Daleko víc vnímám vůni lesa, barvy a zpěv ptáků. Ale také mozek pracuje nesmírně intenzivně. Já tam píšu před otevřeným svatostánkem a to psaní je vlastně formou modlitby. A někdy se mi stává, že nevím, jak dál, jdu spát a ráno mám jednu kapitolu v hlavě. Tohle by se nikdy v ruchu akademického roku nestalo.

Ale v poušti o zpěvné ptactvo nezavadíte. Co tam vnímáte?

Poušť byla od nepaměti v mnoha biblických vyprávěních místem boží pedagogiky. V poušti jsme konfrontováni s Nic. Ale ono Nic je ohromné tajemství. A já rozumím tomu, že někteří buddhističtí mystici, ale také v křesťanské tradici například mistr Eckhart, ztotožňují ono rozlehlé Nic a Boha, který se zjevuje v té prázdnotě a mlčení. Já jsem letos vydal v němčině takovou obsáhlejší autobiografii, která končí větou: Věřím, že to Nic, kterému kráčím vstříc ve smrti, je jen jedním z dalších jmen Božích.

O udělení Templetonovy ceny: "Byl jsem překvapen celkovou velmi příznivou reakcí české společnosti, včetně mnoha neznámých lidí, kteří mi gratulovali na ulici."  

O udělení Templetonovy ceny: "Byl jsem překvapen celkovou velmi příznivou reakcí české společnosti, včetně mnoha neznámých lidí, kteří mi gratulovali na ulici."

Foto: Reuters

Vy jste ale letos Něco získal udělením Templetonovy ceny spojené s více než třiceti miliony korun. A v jednom rozhovoru jste řekl: „Obávám se, že ten obnos vzbudí v české společnosti větší pozornost než vážnost samotné ceny.“ Stalo se?

Nestalo. Myslím, že lidé pochopili, že ty peníze neslouží mému osobnímu obohacení, nýbrž půjdou na rozvíjení odborných aktivit. Byl jsem překvapen celkovou velmi příznivou reakcí české společnosti, včetně mnoha neznámých lidí, kteří mi gratulovali na ulici. Někteří přesně nevěděli, jestli jsem dostal olympijskou medaili nebo Nobelovu cenu, ale všichni pochopili, že jsem přinesl do Čech něco významného, co přispívá k prestiži naší země. Samozřejmě zažívám i projevy závisti, zejména na sociálních sítích. Ale to je špína, v níž cítím zuřivost těch lidí, že teď už na mne nedoplivnou.

Není to trochu sebemrskačství, číst anonymní výlevy?

Beru to jako psychologickou sondu do spodních pater společnosti. Je to depresivní, ale nakonec si s uspokojením říkám: zaplaťpánbůh, že lidé tohoto typu nejsou mými fanoušky.

Jak se bráníte po takovém ocenění přílišnému pocitu důležitosti? Připomínám, že religionista Pavel Hošek na vaši adresu podotkl v článku, který vyšel v týdeníku Respekt: Není megaloman, jeho cesta je poctivá. Jen by si měl dát pozor, aby nepůsobil jako narcis.

Mně se naopak zdá, že mě ta cena zpokorněla. V českém církevním prostředí zase není tak obtížné vyčuhovat z řady. Ale když vás najednou posadí mezi čtyřiačtyřicet osobností, počínaje matkou Terezou až po světové morální autority, jako je dalajláma nebo Desmond Tutu, tak se vám podlomí kolena a začnete se cítit velice malý.

Prostředím lidové, venkovské zbožnosti nijak nepohrdám. Ale kdybych měl působit ve venkovské farnosti, tak bych byl z toho trochu nešťastný a lidé by byli nešťastní ze mne.

Jak si vysvětlujete, že lidé z Templetonovy nadace vás vpustili do tak vybrané společnosti?

Mně bylo řečeno: V případě dalajlámy nebo Desmonda Tutu jsme odměnili slavné staré pány za to, co vykonali. Vám jsme vytvořili tuto platformu, protože předpokládáme, že ještě máte co říct současnému světu. Chápu to tedy spíše jako závazek než jako dekoraci, s níž bych se měl vytahovat.

Každopádně vaše věta před chvílí – teď už na mne nedoplivnou – svědčí o tom, že vaše sebedůvěra roste.

Nemohu nevidět, že ta cena je významná a prestiž, kterou člověku dává, je značná. Ale záleží na tom, co to s člověkem udělá. A mě to naplňuje pocitem odpovědnosti a nepatrnosti vůči předchozím laureátům.

V tom zmíněném článku básník a teolog Adam Borzič tvrdí, že o sociální nerovnosti, která se stává dominantním křesťanským tématem, toho od vás moc neslyšíme. Nejste spíš knězem pro střední vrstvy?

Každý člověk je limitován prostředím, v němž vyrůstal. V mém případě to bylo prostředí humanitně orientovaných intelektuálů, literátů, umělců. V univerzitním prostředí se cítím jako ryba ve vodě. A proto je celkem logické, že v církvi jsem dostal na starost vybudovat a vést akademickou farnost. Prostředím lidové, venkovské zbožnosti nijak nepohrdám. Ale kdybych měl působit ve venkovské farnosti, tak bych byl z toho trochu nešťastný a lidé by byli nešťastní ze mne.

Rusko stojí před hrozbou velké ekonomické krize. A tváří v tvář této hrozbě se Putin snaží vybudit a vybičovat starý ruský nacionalismus a krmit národ vidinou obnoveného Sovětského svazu.

To zní přece jen poněkud elitářsky.

Ale já se neuzavírám před světem chudých. Už jako tajně vysvěcený kněz jsem pracoval coby terapeut alkoholiků a narkomanů v pražském Apolináři. Tito lidé zpravidla postupně přicházejí o zdraví, majetek, rodiny, o sebeúctu – jsou to nejchudší z nejchudších. I v naší farnosti se stýkám s bezdomovci, dopisuji si s několika vězni. Ale kdybych si začal hrát na matku Terezu, tak by to bylo dost komické.

Během bohoslužeb v kostele Nejsvětějšího Salvátora se v přímluvných modlitbách často věnujete Ukrajině. Považujete Putinovo Rusko za nebezpečí?

Považuji ho za nesmírné nebezpečí. Rusko stojí před hrozbou velké ekonomické krize. A tváří v tvář této hrozbě se Putin snaží vybudit a vybičovat starý ruský nacionalismus a krmit národ vidinou obnoveného Sovětského svazu. Je to starý ruský imperialismus, který straší v jeho hlavě a zejména ve hlavách ruských oligarchů, kteří stojí za ním. A kdyby přestal vyhovovat jejich nárokům, tak si tam mohou dosadit ještě horšího diktátora. A na mezinárodní scéně Putin vytváří koalici těch nejhorších sil. Od fašizujících nepřátel Evropské unie včetně paní Le Penové přes posilování spolupráce s Kubou až po styky s některými kryptokomunistickými vládami v Jižní Americe. Před očima nám tady vzniká jakási globální protidemokratická koalice.

Ale mnozí u nás se utěšují, že Česku nebezpečí nehrozí.

Jistě, Putin si nejdříve brousí zuby na bývalé sovětské republiky, kde Ukrajina hraje dominantní roli. Zrovna tak by ale rád dostal pod ekonomickou a politickou dominanci bývalé satelity včetně nás. Jako bývalý důstojník KGB se snaží oživit staré špionážní sítě a vytvářet páté kolony v demokratických státech. A že loví v nejkalnějších vodách české společnosti, o tom svědčí různí ti „přátelé Ruska“ a další vynořivší se spolky putinovců. Někteří tu šíří putinovskou propagandu vysloveně goebbelsovského rázu.

Já si velmi vážím starých ruských pravoslavných myslitelů. Ale velice mne znepokojuje, že temnou stránkou ruského pravoslaví je službičkování moci.

V čem je tak nebezpečná?

Také v tom, že se Putin nyní snaží prezentovat jako obhájce křesťanských hodnot proti morálně rozpadlému Západu. Lidé, kteří u nás šíří jeho propagandu, například bývalý hradní kašpárek Petr Hájek, už běžně mluví o zkaženém Západu, o tom mocném dubisku na Východě … jako bych četl Rudé právo padesátých let.

Ale tihle lidé působí spíš kuriózním dojmem. Vy si myslíte, že by se jejich demagogie mohla ujmout?

Samozřejmě, pro uvažující lidi jsou ty figurky směšné. Ale v těch internetových chatech vidíte, že bahno, které sem po desetiletí vnášela komunistická propaganda, nenávist nejen vůči církvi, ale také Západu, Americe, Židům – to je hluboce usazený kal, který je možné stále čeřit, a demagogové napravo i nalevo to vědí.

Jak vnímáte, že ruská pravoslavná církev otevřeně kolaboruje s Putinem?

Já si velmi vážím starých ruských pravoslavných myslitelů. Ale velice mne znepokojuje, že temnou stránkou ruského pravoslaví je službičkování moci. Zatímco na Západě už od jedenáctého století vznikala distinkce mezi světskou a církevní mocí, na Východě trval cézaropapismus a tenhle model v Rusku svým způsobem přežívá dodnes. Pravoslaví se hodně orientovalo na spiritualitu a liturgii a zanedbávalo teologické reflexe politických otázek. Také proto se často stává hanebným nástrojem vládnoucí moci.

Pussy Riot? Bylo to hodně nevkusné, samozřejmě. Na druhou stranu jsem souzněl s kritikou Putina.  

Pussy Riot? Bylo to hodně nevkusné, samozřejmě. Na druhou stranu jsem souzněl s kritikou Putina.

Foto: Igor Mukhin

Diskutujete o těchto věcech i s ruskými duchovními?

Pamatuji si na jednu kontroverzi s jedním ruským pravoslavným hierarchou, který na mezinárodní konferenci v Hnězdně vyzýval katolickou církev, aby spolu s pravoslavím a islámem vytvořila koalici obrany tradičních hodnot proti protestantismu a západnímu liberalismu. Jinak řečeno: Fundamentalisté všech náboženství, spojte se. Což je něco, co musí katolická církev, která na rozdíl od té ruské prošla renesancí, reformací a hlavně osvícenstvím, rozhodně odmítnout.

Vadila vám performance Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele a jejich „Bohorodičko, vyžeň Putina?“

Bylo to hodně nevkusné, samozřejmě. Určitě to zraňovalo city pravoslavných věřících, pro které chrámový prostor hraje coby předsíň nebes daleko větší roli než v západní křesťanské tradici. Na druhou stranou jsem souzněl s kritikou Putina. Spolu s Martinem Putnou jsme upozornili, že to trošku připomíná jednu zajímavou tradici v ruském pravoslaví, totiž „jurodivé“ - blázny pro Krista. Ti pohrdali uznáním, vyrušovali při bohoslužbách, ale nakonec se na jejich hrobech začínaly dít zázraky. Bible říká, že Bůh si někdy vyvolí to, co lidé pokládají za pošetilé, a to, co mají za moudré, hodnotí jako pošetilost.

Druhou část rozhovoru s Tomášem Halíkem přinese Aktuálně.cz v pátek 25. července.

autor: Jiří Leschtina

 
reklama
reklama
 
reklama