Najdeme málo umělců, kteří by si tak úzkostlivě střežili vlastní prostor pro tvorbu, myšlení a vyjadřování postojů, jako to dělá Jiří David. Malíř, fotograf a vizuální umělec své názory vypálí do světa bez ohledu na to, kudy se zrovna ubírají peripetie společenského dění. Když v prezidentských volbách většina umělecké komunity podpořila Karla Schwarzenberga, neváhal označit jeho kampaň za hloupou. V minulých dnech zase zkritizoval vedení pražského magistrátu za vypovězení partnerství Prahy s Moskvou, což byl podle něj podraz na nekonformní ruské umělce.

Přitom na vašem profilu na Wikipedii jsem našel výrok: „Nevím, co jsem, nevím, co znamenám, neznám smysl ani důvod původu mých prací. Jsem svým vlastním cizincem.“

Ano, měl jsem ten výrok na svých webových stránkách, které jsem zrušil před šesti lety. Protože jsem si uvědomil, že přenos mých vizuálních prací přes internet je strašně zkreslující. Ale v podstatě s tím výrokem souzním stále, i když jsem k němu po letech dodal, že už mi to tak nevadí… Cizinci ve mně jsou metaforou pro neustálou polemiku vnitřních postav v mém nitru. Kdy jedna zpochybňuje druhou nebo ji popírá a druhá se tomu vzpírá.

O čem se přou?

Většinou asi o smyslu umění. O tom, že například umění žádný smysl nemá. Že je to konkurz na marnost. Nebo jestli nemá být umění spíš kriticky zpochybňující silou než silou sebepotvrzující?! Ale tyhle jejich pochybnosti jsou zároveň pro mě jako jejich hostitele motivující. Pokud si jste vším jistý, tak jako umělec jste mrtvý.

Co vás motivovalo k napsání dopisu, v němž jste protestoval proti přerušení partnerství Prahy s Moskvou a Petrohradem, což jste označil za Hudečkův laciný předvolební trik?

Moskva přece není Putin, není Medveděv a všechny ty politické stěžně, které ční do daleka a hlásají, co hlásají. A s čím mám samozřejmě taky problémy. Moskva je ale silná kulturní a respektu hodná enkláva, která je v tomto smyslu ve světě daleko víc vnímána než Praha a celé Čechy dohromady. A proklamativně, pro momentální politické body přerušit styky s územím, které má svou historii a paměť, to je populismus. Vyvolává zbytečné i budoucí stresy. A zahrává si se vznícením ještě silnějších xenofobních nálad vůči Rusku, které tady jsou i z pochopitelných historických důvodů. Přesto není paměť černobíle přenosná.

Znáte uměleckou sféru v Rusku. Jaká tam mezi výtvarníky a dalšími umělci panuje nálada?

Například významný výtvarný umělec Vladimír Salnikov podporuje anexi Krymu, ale není to zmanipulovaný putinovec. Což je pro mě z tohoto území a z mé zkušenosti obtížně pochopitelné. Spousta umělců mladší generace se ale jednoznačně staví proti Putinově politice vůči Ukrajině. Zapojují se do protestních pochodů, nedávno do protiválečné demonstrace v Petrohradě. Současně jsou opatrní vůči propagandě jak z ruské, tak ukrajinské strany. To není slabost. A jakýkoliv oficiální bojkot kulturních vztahů podrývá především nekonformní umělce.

Zcela jiný přístup má spisovatelka Iva Procházková, která na protest proti ruskému chování na Ukrajině zakázala uvedení své hry v divadle v sibiřském Kemerovu. Co byste jí řekl?

Že tak paradoxně pomáhá Putinovi. Jen tím podporuje tendenci ruského vedení k izolaci země. A to je strašně nebezpečné. Když paní Procházková zruší uvedení svého díla, nahraje úsilí nepřijímat podněty z vnějšku. A to vytváří podhoubí pro ruské nacionální vášně a nenávisti.

Není ale právě tohle situace, kdy morální gesto je na místě?

Já mám vždycky strach o umění, když se dostane do blízkosti morálky a etických principů. Můj přítel profesor Jiří Přibáň z univerzity v Cardiffu varuje, a já s ním souhlasím, že umění v blízkosti eticky nabitého pole chřadne a nemůže přežít jinak než jako jeho karikatura. Jednoduše je zřejmé, že umění hyne, když se umělec stylizuje do role morálního kazatele.

Uznáváte tedy vůbec nějaké spojení umění a morálky?

Morálka, respektive morální soucit či rozhořčení, samozřejmě do umění patří. Ale mělo by se s tímto fenoménem pracovat živě, jako s tekoucí hodnotou, která se nutně proměňuje s realitou, co nás obklopuje. Tyto proměny jsou mimo jiné i výrazem nezprofanované angažované kultury. A dodávám s Jiřím Přibáněm: Umělec, který předem likviduje estetický rozměr díla, se spoléhá na prodejnost etického poselství a vlastní popularity. A opět je tu svár „mých“ cizinců: Lze tedy přijímat, či soudit umělecké etické gesto z estetického hlediska? Nezneužívá se častěji síla morálního soucitu nebo rozhořčení vůči estetickému účinku uměleckého díla?

Ať je to jak chce, realita je taková, že Rusko se propadá do tuhého autoritativního režimu.

Budu možná brzy stát před podobným rozhodnutím jako paní Procházková. Příští rok mám mít velkou samostatnou výstavu v muzeu moderního umění v Moskvě, kde už vystavovaly mnohé „ikony“ současného umění světa. Kdybych ji měl teď, tak bych byl jistě mnoha lidmi od nás s gustem označený jako putinovec.

Související

Jiří David: Politická moc se naučila pracovat i s čírem

To vás možná stejně nemine, pokud tam budete vystavovat.

Vlastně kacířsky doufám, že ne! Protože je to všechno stejně absurdní, jako kdyby k nám po srpnu 1968 pozvali nějakého významného západního umělce, dejme tomu Josepha Beyuse, a měl by výstavu třeba v Galerii hlavního města Prahy. A teď by mu na Západě vyčítali: Jo, tak ty podporuješ okupaci a Husáka! Jenže pro nás by to tenkrát byla vzpruha, že ještě přichází progresivní umění do země, o níž si spousta lidí na Západě myslela: tam jsou samí komunisti. Ale já jsem se už tehdy, jako puberťák, necítil jako mnozí další narudo natřenej.

Neměl byste na moskevskou výstavu přijít s něčím, co by vyjádřilo váš postoj k tomu, co se děje v Rusku a na Ukrajině?

Respektuji performery, jejichž forma, například protestu, je přímočará. Ale umění může mluvit i komplikovanější metaforickou řečí. Moje výstava v Moskvě by měla návštěvníkům přinést uvědomění si kulturního propojení s okolním světem. Z těch prací může vyplynout můj postoj ke světu, ale aby zůstal na poli umění, nemůže to být okamžitý výkřik. Ani nejzajímavější ruský performer současnosti Pjotr Pavlenskij, který si mimo jiné přibil genitálie k Rudému náměstí, nemluví nikdy prvoplánově o Putinovi. Jeho akce byla hlavně metaforou pro apatii a politickou lhostejnost většinové ruské společnosti.

Jak na vás zapůsobil?

Má můj obdiv, ale ne jen za tuto akci, která se stala nejdiskutovanější i pro lidi, co nikdy žádného performera neviděli. A asi by ji byla schopna odvysílat i Nova jako „kuriozitu“. Ne ale v kontextu umění a to je ten problém, to je to hlavní nedorozumění s většinovou společností.

Někteří radikálnější umělci by vám namítli, že za metaforou se může skrývat nechuť dát najevo jasný postoj.

Když už tedy mluvíme o jasném postoji, pro mě to znamená lidem nabízet - nikoliv podbízet se - polemický obraz o nás samých. A budu doufat, že mu lidé, skrze nabízené umělecké prožitky, porozumí jako svému obrazu. Nejsem ani aktivista a znovu zdůrazňuji, že ti kvalitní mají můj respekt. Už jsem ale taky asi někdy řekl, že umělec nevlastní pravdu, že nestojí nad ničím, a nemá se dokonce dojímat nad sebou jako nad revolučním spasitelem. Navíc kritériem kvality umění, a to i angažovaného, není rozhodně míra společenského rizika! Mnohdy to může být pouhé alibi pro vlastní nedostatečnost.

Vy už jste v cyklu plačících politiků Bez soucitu z roku 2002 zobrazil i plačícího Putina. Nemyslíte na to, využít portrét k vizuálnímu vyjádření toho, co teď provádí?

Co bych teď s tím měl jako přesně udělat? Dát to jako billboard na Letnou místo Stalina? To by byla právě ta prvoplánová, laciná provokace, která mě nezajímá.

Jiří David před fotografií Jásira Arafata z cyklu Bez soucitu, 2002. | Foto: ČTK

Stává se vám, že některá vaše stará vizuální díla ožijí novými významy?

Vidíte, naposledy jsem přemýšlel, co poslat do Berlína, kam mě pozvali na výstavu Closer to Gaza, což byla akce umělců například i z Izraele na humanitární podporu obyvatel Gazy v rámci prestižního Berlin Art Week. Zbyly mi s překvapivou shodou okolností dvě fotografie z „plačícího“ cyklu Bez soucitu. No hádejte kdo… Jásir Arafat a Ariel Šaron. Vzal jsem let lampu a obě fotografie zdestruoval ohněm. Vzniklo něco, co jistou kontextuální přesmyčkou vyjadřuje tamní, pro nás nepředstavitelnou, situaci. Současně na fotografiích zůstala přítomná paměť významu předchozích slz.

Jak vás napadlo téma obrazu www.taliban.com, který se stal mrazivou předpovědí útoku na dvojčata Světového obchodního centra?

Inspirovalo, nebo spíše „pobavilo“, mě tehdy zjištění, že Tálibán má webové stránky. Což mi přišlo absurdní, vzhledem k jejich přesvědčení. Tak jsem udělal dva svislé pásy patron vedle sebe, což pak zpětně vizuálně evokovalo dva mrakodrapy. A skrz ně, v jejich dvou třetinách, jakoby prolítává nápis www.taliban.com, který je začouzený. A pod nimi hoří dvouhrbý velbloud, vedle něho leží spálený medvídek. Čtrnáct dní potom, co jsem to dokončil, narazila letadla teroristů do dvojčat… Pravda, trochu mě to pak zarazilo.

Nelekl jste se, že vás posedl věštecký duch?

„Pouhá“ shoda okolností. Nejsem vědma.

Ale přece jen, že by žádné mystérium…?

V umění musíte být rozjitřený. Dnem i nocí. Senzory musí neustále pracovat. Vlastně nejdou vypnout, teda lépe řečeno neumím je vypnout, což je mnohdy skličující. Vzpomínám, jak pro mě jako pro kluka byl zásadně traumatizující zážitek, když jsem viděl tu známou fotku z vietnamské války a později i video, kde generál jižního Vietnamu popravuje na ulici mladého vojáka Vietkongu. To mám v hlavě dodnes. Nebo když Warhol zobrazil otce, který se oběsil na stromě vedle auta poté, co při havárii zabil svoji rodinu. To jsou šílené věci, ale někde uvnitř se latentně ukládají a v jednom okamžiku se to speče dohromady, najde si to jako láva cestu ven a umělecky se to může projevit pro autora nečekanou formou a způsobem.