Na jejich konci už věřil v osvobození mladých inženýrů málokdo. O to radostnější byla zpráva z úterní noci: rukojmí jsou volní a vracejí se domů!
Drama v Iráku, solidarita v Lipsku
Celé drama začalo letošního 24. ledna. Inženýři malé strojírenské firmy Cryotec René Bräunlich a Thomas Nitzschke tehdy byli při cestě do práce v severoiráckém Beidschi přepadeni a uneseni. Jejich únosci zanedlouho vyslali do Německa první televizní vzkaz. Se samopaly namířenými na hlavy mladých Němců požadovali propuštění vězňů z amerických vězení v Iráku i nemalé výpalné. Ve videu z konce března už prosili Bräunlich s Nitzschkem úpěnlivě o pomoc. Den jejich smrti se měl přiblížit.
Krizový štáb ministerstva zahraničí proto začal pracovat na plné obrátky. A na konci dubna se mu konečně podařilo navázat s únosci kontakt. Za pár dnů pak byli rukojmí na svobodě. Jak přesně se to podařilo a kolik peněz to stálo, ministerstvo zatím tají. Nechce prý dát podnět k dalším únosům. Tajemně se ostatně chovalo po celou dobu únosu. Ani rodiny rukojmích neměly dost informací, co krizový štáb právě dělá. Vláda si uvykla na stereotypní odpověď: štáb pracuje bez přestávky 24 hodin denně.
Ještě před několika dny vyvolála tato slova ostrou kritiku. Nyní už si na ně samozřejmě nikdo nevzpomene. Radost z návratu Reného a Thomase je tak velká, že by Němci vládě odpustili i leccos horšího. Dvojnásobně to samozřejmě platí pro Lipsko, odkud Bräunlich i Nitzschke pocházejí. Tři měsíce, každé pondělí a čtvrtek, ve sněhu i v dešti, se tam před kostelem sv. Mikuláše scházely stovky lidí. Na rukou zelené pásky jako symbol naděje, před očima desítky transparentů s prosbami a výzvami, které visely na domech všude kolem. Zelených pásek se od ledna rozdalo několik kilometrů. Během městského maratónu minulý týden je mělo na rukou všech pět tisíc běžců. Pozadu nezůstali ani fotbalisté FC Sachsen. Čerstvě vyhraný pohár odnesli do kostela jako zástavu. Dokud nebudou rukojmí osvobozeni, nemůžeme se z něj radovat, řekli faráři.
Od úterý jim v oslavách už nic nebrání, stejně jako celému Lipsku. Slzám dojetí se ten večer ubránil jen málokdo. A skoro každý si přitom vzpomněl na euforii listopadu 1989, který v NDR začal právě na lipských náměstích. Tehdejší atmosféra se prý nyní do jeho ulic vrátila. Neznámí lidé se objímali, smáli se na sebe a hlavně sdíleli jeden velký pocit: patříme k sobě. Dosud nepoznaný strach o život dvou z nich jim k tomu pomohl.
S tímto pocitem však samozřejmě nejsou sami. Od začátku války v Iráku si podobné vytržení z poklidného západního života prožilo už 281 rodin. Přesně tolik cizinců bylo v Iráku od května 2003 uneseno. Čtyřicet šest z nich radikální islamisté zabili, třem rukojmím se podařilo utéct a jenom šest jich bylo osvobozeno. Osud dalších 83 unesených je zatím neznámý. Bräunlich s Nitzschkem se zařadili k 143 šťastným, kteří byli propuštěni.
Merkelová a Bush: oboustranné sympatie
Návrat iráckých rukojmích však nebyl jedinou událostí, která Němcům dala v minulém týdnu příležitost přemýšlet nad světovou politikou. Kancléřka Angela Merkelová totiž ještě ve středu večer odletěla na návštěvu do Bílého domu. Hlavním tématem rozhovoru s prezidentem Bushem byla íránská otázka. Po jednání byly spokojené obě strany. "Shodli jsme se s panem Bushem, že Irán v žádném případě nesmí získat atomové zbraně, ale také na tom, že musíme pro současnou krizi najít diplomatické řešení. Šance pro něj jsou podle mne velké," řekla po jednání Merkelová.
Německá kancléřka se už před nástupem do funkce svými sympatiemi k americké politice netajila. Svého předchůdce Schrödera často kritizovala za roztržku, kterou způsobil ve vztazích s USA právě odporem k irácké válce. Středeční schůzka potvrdila, že náklonnost Merkelové k Bushovi není jednostranná. Americký prezident se nechal slyšet, že si německé kancléřky za její postoje velmi cení. Není divu. Merkelová pro něj představuje spolehlivou, a snad i dlouhodobou partnerku. To se o ostatních evropských státnících říci nedá. Spojence ztratil Bush jak po volbách ve Španělsku, tak nyní v Itálii, poslední volební období má před sebou také Tony Blair v Británii. Pozice Merkelové v Německu je oproti tomu silná, takže s ní Bush může počítat.
Na potvrzení dobrých vztahů přijede americký prezident v předvečer setkání skupiny G 8 v Petrohradě také na krátkou návštěvu Německa. Merkelová jej pozvala do Stralsundu v Severním Pomořansku, které je jejím volebním obvodem. Bush pozvání rád přijal. Váží si prý německé kancléřky také proto, že má zkušenosti ze života ve východoněmecké diktatuře. Rád prý pozná, jak se jejím spoluobčanům za bývalou železnou oponou žije dnes.
Společné sympatie a hlavně společný pohled na Írán má však i své hranice. Kdyby se Bush rozhodl pro vojenské řešení, Merkelová by ho kvůli odporu německé veřejnosti následovat nemohla. Německá kancléřka proto sází všechny karty na diplomatické řešení. To ale podle ní nemůže spočívat jen na USA a velkých evropských zemích. Zapojit je třeba také Čínu a Rusko.
Jednání s Putinem upřímné a otevřené
S ruským prezidentem Putinem se proto Merkelová setkala už minulý týden. Jednání v sibiřském Donsku byla sice (nejen kvůli klimatu) chladnější než ta ve Washingtonu, přesto ale odjížděla Merkelová spokojená. Rozhovory s Putinem prý byly otevřené a upřímné, což může být základem pro další dorozumění i v některých dosud sporných otázkách. Na jejich vyřešení má Německo zájem více než životní. Šéf ruského energetického koncernu Gasprom Alexej Miller se těsně před příjezdem Merkelové nechal slyšet, že ruský export plynu by se místo na EU měl více orientovat na Čínu. Po loňském omezení dodávek pro Ukrajinu je to další varovný signál.
Prezident Putin ale v Donsku Merkelovou ubezpečil, že Německu nic podobného nehrozí. Ještě předtím si však ověřil, jak se Merkelová bude vůči Rusku chovat. Ta dříve velmi ostře kritizovala Gerharda Schrödera za jeho příliš vstřícné postoje k Putinovi. K uspokojení vládce Kremlu, stejně jako k uspokojení německých podnikatelů, kteří ji na cestě doprovázeli, však kancléřství Merkelové žádnou radikální změnu německo-ruských vztahů znamenat nebude. Projekt na stavbu severomořského plynovodu, velké dílo kancléře Schrödera, není ani nadále ohrožen a od roku 2010 by jím měly začít do Německa proudit první dodávky. Velkou zakázku dostali v Rusku také železničáři z Deutsche Bahn. Šéfové Siemensu, BASF a Eonu se na obchodech s Ruskem teprve domlouvali. Kromě hospodářství však Merkelová s Putinem hovořila také o Íránu a vládě Hamasu v Palestině. Zde už tolik shody nenalezli. V červenci v Petrohradě se prý ale dají očekávat další otevřená jednání.
Ve čtvrtek odpoledne se Merkelová vrátila z cest domů. A mohla být spokojená: nasbírala tam za ně spoustu pozitivních bodů. Tisk ji chválil, že oproti kancléři Schröderovi dokáže udržovat intenzivní vztahy s oběma velmocemi a přitom se jim příliš nepodřizovat. Výtky samozřejmě padaly za to, že se v Rusku příliš věnovala plynu a jenom málo běloruské diktatuře, která by bez Putina nemohla existovat. Levicové noviny zase napadaly kancléřku pro její vstřícný postoj k Bushovi, který podle nich chystá válku a Merkelová do ní chce Německo zatáhnout. V očích obyčejných Němců však Merkelová svůj zahraničněpolitický týden vyhrála. A nejen týden a nejen zahraniční. S vládou Angely Merkelové jsou Němci zatím docela spokojení. Osvobození iráckých rukojmích k tomu samozřejmě opět přispělo.